Taky Posonium, řecky Istropolis, maďarsky Pozsony. Pécs čili Pětikostelí. Salzburg čili Solnohrad. Reims čili Remeš. Mety, někdy též Méty, francouzsky Metz (vysl. Mes), německy Metz (vysl. Mec). Leipzig čili Lipsko. Dresden čili Drážďany. Wroclaw čili Vratislav. Győr čili Ráb (něm. Raab).

Když se vám přihodí to, co mně, že v deštivé podzimní noci budete přejíždět francouzsko-německé hranice, jež vlastně už nejsou (máme EU), takže tam nejsou hraniční přechody (asi zase budou), ale značení je – tehdy bylo – pouze jednojazyčné, a ty hranice jsou pěkně klikaté, nebudete vědět, kde jste. Tedy, budete, ale zjistíte to, až když už bude pozdě. Pokaždé ukazatel na Metz, ale vždycky jsme dorazili do jiné země. Metz je Metz francouzsky i německy, ale ta další města na ukazatelích byla pokaždé "v místním nářečí". Zmatek byl totiž dovršen tím, že vydavatel automapy byl jaksi v předstihu vůči stavitelům silnic. Ta silnice, hezky nakreslená, ve skutečnosti ještě nebyla. Podobný vtípek se opakoval při dojezdu z Německa do vlasti. Mapa byla německá, tištěná ale pro Čechy. Názvosloví v mapě neodpovídalo názvům na cedulích, některé silnice ještě nebyly. Kartografové prostě uvěřili stavitelům.

Ta Guayana taky už není, co bývala. Guyana.

Naši předkové si upravovali cizí názvy, aby se jim vešly do pusy. Nevím sice, co měli proti snadno vyslovitelnému Pécsi (vysl. Péč), ale nejspíš se při cestování snáz najde město s pěti kostely nežli Péč.

Proč ale Mnichov? Copak tam žijí jen mniši? Asi bych měla podotknout, že církevní otcové trvají na tom, že řeholníci a řeholnice, nikoli mniši a jeptišky.

Guy je anglicky Vít, zatímco John je Jan (zdrobnělina, nevíme proč, Jack) a James je Jakub. Španělsky je Jakub Jacobo, Jaime, Diego, Jago, nebo Santiago. To už by se jeden zbláznil. (Santiago – splynutí slov Santo Jago, Santo Diego.)

Totéž ale mohou říci cizinci o nás, a nemám teď na mysli přechylování. O tom, co dokáže zavařit víra Angličanů či Francouzů, že vše se vyslovuje anglicky (nebo francouzsky), jsem už psala. Slovo vaklavavel jsem po chvíli identifikovala – nebyla řeč o Wawelu v Krakově. Vaklafhejvl bylo snadněší. Nizozemci jsou zvídaví, takže se pořád ptali, jak se co řekne česky, a jako na potvoru si vybírali slova, s nimiž si jejich mluvidla nevěděla rady: krk, hřib, smršť, zastrčit. Když se mi pokoušeli říci, že pojedeme do Kroměříže, nerozuměla jsem, kamže to chtějí. Odchod koloniální mocnosti taky dokáže s jazykem zahýbat. Lucknow – Laknau. Benáres – Váranasí. Bombaj – Mumbáí. Srí Lanka se kdysi jmenovala Cejlon. Ten ostrov, co se pořád o něj hádá Čína – Formosa? Ne, už dávno ne: Tchaj-wan. Nebo že by Tajvan? Indočína je Vietnam. Kočinčína není nadávka, ale stařičký název francouzské kolonie Cochinchine (jih Vietnamu, část Kambodže). Batávie – Indonésie, Jakarta. A proč je Čína česky Čína, ale rusky Kitaj?

Německy Brno je Brün. Angličanům i Nizozemcům a patrně i dalším národům dělá slovo Brno nezvládnutelné potíže. Podle anglické výslovnosti názvu města se jmenuje slavná puška Bren, vyvážená z Moravy snad do celého světa. A tak dál.

Zdá se, že si národy předávají pojmy, ale slova jsou většinou různá. Jen ten pojmenovaný kousek Země je pořád svůj. Jsou to dva světy – svět slov a svět skutečností. Slovy, jež užíváme, však ovlivňujeme svou kulturu, své myšlení. Možná i svět jako celek.

Přípodotek: není to tak dávno, rozpoutala se debata o výslovnosti cizích jmen a názvů. Je chvályhodné, že lidé chtějí vyslovovat správně, ale bohužel dělají chyby. Uvedu teď základní výslovnostní pravidla (němčinu vynechám, tam to umíme). Určitě na něco zapomenu v té rychlosti, omlouvám se:

Franouzština: gn=ň (Gascogne – gaskoň); apostrof + slovo se vyslovují dohromady (d´Artagnan – dartaňan);

ce, ci = se, si (Cécile – sesil); koncové e nevyslovujeme; ouille = uj, aille = ej (ratatouille – ratatuj; marseillaise – marsejéz); ai = e (Alain – Alen) ; koncové s nevyslovujeme (Paris – Pari); ou= u (fou – fu); au=o; koncové x necyslovujeme (faux pas – fopá); koncové t, d nevyslovujeme; u= y (Dumas = Dyma); ҫ = s (Franҫois – Fransoa); oi= oa (Fransoa); e s jakýmkoli akcentem = e (takže Citroën – Sitroen, Noël - Noel); em, en, on atd. = nosovka (Delon), v případě en, em se z toho stává an, am (Henri – Ánri) ; ph = f (Philipe – filip); eu = temné e (Depardieu –Dépardijé); ge, gi = že, ži (Brigitte – Brižit); ch = š (Charles – Šárl); h se nevyslovuje (Henri – Ánri); q= k (qui – ki)

Italština je jednodušší: gn=ň; cch = k (gnocchi – ňoki); ce, ci = če, či (Ciao – čao); ca, co, cu = ka, ko, ku (Casa = kaza); che= ke, chi= ki (Chiara – Kiara); ge, gi = dže, dži (Giovanni – Džovany); gh = g (Lamborghini – Lamborginy); sp= sp (spaghetti – spagety); s=z, ss=s (Assisi – Asízi); di, ti, ni = dy, ty, ny (Verdi – Verdy). D´ se vyslovuje dohromady s následujícím slovem (Dell´Aqua – Delakva, D´Este - Deste).

Maďarština je ještě jednodušší: cs=č, s = š (csikós – čikóš); cz, sz = c, s (Szeged´- Seged); ly=j (gulyás – gujáš); gy, dy, ty, ny = ď, ď, ť, ň (Egy – eď, Ady – Aď, Nyíregyháza – níreďháza) – na to ť mě teď nic nenapadá.

Polština: sz=š (Warszawa – Varšava); cz = č (Czҿstochowa – Čenstochova), ҿ = nosovka (Czҿstochowa – Čenstochova); rz= ř (Jerzy – jeři).

Španělština: j= ch (Juan -.Chuan); ce = se (cerveza – serveza); che= če (Che – Če); ge = che; ll = ve španělsku j (Sevilla – Sevilja), v Latinské Americe ž (Calle – kaže);

Portugalština: liší se od španělštiny: lh= lj (alho – aljo), koncové s= š (Portugues – Portugeš); h se nevyslovuje; j=ž (jogo – žogo); ch =š; ce, ci = se, si.

Holandština: Hlavně tohle: sch = sch (nikoliv tedy š jako v němčině . Schiphol); g= ch (Gouda – Chauda), vyjma spojení NG = jako v češtině. (Van Gogh – Fan Choch, Breughel – někdy psaný jako Bruegel - není Brajgl, ale Brechl, Bosch je Bosch.) Zarazí vás, budete-li mluvit s Nizozemci, jednak jejich ch (říkali mi, že jich mají 17 druhů, ale doufám, že žertovali), jednak to, že i v angličtině mají ostré s blížící se š a sklon vyslovovat v jako f.

Snad je to všechno. Určitě jsem na něco zapomněla.

Mimochodem – dočetla jsem se, že časté užívání vulgarit mění DNA, a ne zrovna k dobrému. Vědci to vyzkoumali. Něco nám to dělá s mozkem.

To jsou věci.

Život je složitý.