Díky redakčnímu zpoždění v tištěných novinách vyšly některým aktivistům, ale i vědcům texty a rozhovory o extrémním suchu v době, kdy prší a meteorologové varují před vytrvalým deštěm. Ostatně, stalo se to už v loňském roce, kdy velkou pražskou open air konferenci o suchu vypláchl déšť. Demagogičtí prosazovatelé záchrany klimatu ale drze tvrdí, vidíte, nejprve horko a pak prší, změna klimatu je tady! Když hořelo České Švýcarsko, psali aktivističtí vědci, že ročně hoří stovky lesů v celé Evropě a požár lesa je tedy normální. Když hořelo na Rhodosu, byla to klimatická změna. Netvrdím, že se klima nemění, ale měnilo se přeci vždy stále, My jsme vyhlásili válku globálnímu oteplování, ale někteří vědci tvrdí, že nastává malá doba ledová a kdo ví, budou-li nám ty dva stupně průmyslového oteplení stačit k přežití. Nicméně, evropská veřejnost je posledních deset let masírována katastrofickými scénáři, že když nezrušíme produkci CO2, lidstvo zahyne.

Němci nedělají malé chyby. Když v roce 2011 havarovala kvůli zemětřesení a přílivové vlně jaderná elektrárna Fukušima, v Německu začali pytli s pískem obstavovat vnitrozemské jaderné elektrárny a rozhodli o ukončení jejich provozu. Urychlili tím své Energiewende a záchranu klimatu dekarbonizací vnutili Evropě jako New Green Deal. Po pravdě, na záchranu klimatu dlouhodobě tlačily stovky vlivných zelených nevládních organizací a aktivistických vědců, kteří ovládli veřejný prostor a klimatické konference. V poslední době se však ukazuje, že mnoho aktivistů a zelených nevládek použilo záchranu klimatu jako cestu ke zničení kapitalismu. Ostatně, transparent „Změňme systém, zachráníme klima“ visel mnohokrát nejen nad přilepovači silnic či polévači obrazů. A na univerzitách vznikl novývědecký pojem „nerůst“.

Nové (a na uhlí a jádru závislé) členské státy Evropské unie požadovaly k novým zeleným regulacím dopadové studie na své ekonomiky, ale nikdy je nedostaly. Nové členské státy v EU tak slepě následovaly dominantní západoevropský proud a Andrej Babiš správně říká, že nic nepodepsal, protože o Green Dealu se hlasovalo. Ale ani současná vláda neprojevila více odvahy, ale je otázka, zda je to vůbec možné. Ministr financí Stanjura říká, že na úrovni EU není nikdo, s kým by se dalo bavit o revizi New Green Dealu. Dopadové studie jsme sice nedostali, ale realita dekarbonizační politiky nás dohnala sama.

A tak se pod taktovkou Bruselu řítíme do energetického nedostatku. Díky absurdní dotační podpoře občasných zdrojů energie (sluníčko a vítr) jsou tyto instalace v Česku již větší než JE Temelín. Avšak letos v lednu vyprodukovaly tyto občasné zdroje pouze 0,6% potřebné elektřiny, z uhlí pocházelo 46% a z jádra 40%. Přitom kvůli plánovanému zvýšení ceny emisních povolenek bude výrova elektřiny z uhlí zlikvidována. Uhlí má Česká republika zásoby na dalších sto let. Jsme však již za bodem zlomu a toto uhlí, které efektivně a čistě spalujeme v elektrárnách a teplárnách, jsme si zakázali použít a jeho těžbu je téměř nemožné obnovit. Vedoucí představitelé státní firmy ČEPS opakovaně varují, že od roku 2027 se z exportéra staneme čistým dovozcem elektřiny, ale dodávají, že možná nebude odkud dovážet. Přitom žádné efektivní uložiště, kam by bylo možné ukládat letní přebytky elektřiny neexistuje a už vůbec ne v podobě baterií či „zeleného“ vodíku. O absurdní diletantnosti svědčí slova německé ministryně, že „budeme skladovat elektřinu v síti“. A takoví lidé rozhodují o naší energetické budoucnosti.

Blíží se volby do Europarlamentu, který o cestě k dekarbonizaci Evropy a většině výše uvedených absurdit rozhoduje. Proto bude klimaticko-průmyslový komplex ve spojení s dobře prodejnými alarmistickými titulky zvyšovat množství zpráv o strašlivé změně klimatu v médiích, aby bylo evropské obyvatelstvo vystrašeno a Europarlament byl opět zelený a progresivistický. Jako celoživotnímu optimistovi se mi jeví volby do Europarlamentu jako možnost zastavit zničení evropské civilizace. Když se to nepodaří, v Evropě zažijeme energetický nedostatek, přijdou sociální bouře a chaos. Osmdesát procent obyvatel planety naše úsilí o zelenou transformaci vůbec nezajímá a naopak, většinově by se tyto chudé státy chtěly dostat na životní úroveň západních demokracií. Avšak z rozmařilosti a blahobytu západní Evropy jde naše civilizace opačným směrem.