19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Přerod v myšlení, proměna ve vidění světa

15.7.2020

Dnešní svět, jak většinou tušíme, vyžaduje něco jako velkou transformaci, jež se zásadně dotkne především proměny energetických systémů. To znamená zejména plnou dekarbonizaci veškerého našeho počínání na zemi, v moři i na nebi. Náš svět je zatím nesen značnými dotacemi do fosilního a vojenského průmyslu, místo aby masivní podpora šla do environmentálně citlivější výroby energie, do intenzivnější výstavby chytrých, přírodě příznivě nakloněných míst k životu. Nemá-li dojít k nenapravitelnému a nezvratnému nabývání skleníkové vrstvy plynů, jež tu byla v posledních přibližně 12 tisících letech a vedla k blahodárnému vzniku a rozvíjení lidských kultur i současné planetární civilizace, bude třeba rapidně omezovat vznikání skleníkových plynů, jejichž nadměrné množství způsobuje pozvolné ohřívání planety Země. Důsledky našeho nicnedělání a pasivity v této oblasti by byly katastrofální.

Zažehnutí udržitelného postoje

Aby došlo k náležité klimatické stabilizaci a rychlé dekarbonizaci veškeré lidské činnosti, bude zřejmě zapotřebí nejprve dospět k takovému uvědomění, jež přivodí náležitou změnu v socioekonomickém a politickém naladění společnosti. Půjde o vštěpování přirozeně-přírodního environmentálního ladění lidí, aby jejich příští mravně-morální a praktické působení ve světě bylo dostatečně citlivé k přírodě a kosmu.

V první řadě bude nutno podnítit celostní (holistickou, zelenou) ekonomiku, aby se technika a lidstvo mohly pohybovat spíše po životu příznivě nakloněné cestě plné stromů, květin, větrných turbín a solárních zařízení (i nadzemských), kdy mírný, benigní – materiální a duchovní – růst je harmonizován s přírodně-kosmickými cykly. Dobyvačný růst a ziskovost za každou cenu, zvětšování se na úkor přírody a mizení biodiverzity se stanou minulostí.

Naklonit lidstvo k tomuto postoji bude jistě obtížné, lidé začínají něco dělat, až když mají hmatatelné důkazy, že vskutku je třeba něco k nápravě podniknout. Může tedy dojít ke změně ve vlastním chování a celkovém naladění lidí, především ke zlomení chamtivosti a ziskuchtivosti plutokratů a oligarchů, kteří nemají nikdy dost (mohli by iniciativně vytvořit Fond na záchranu planety). Lidé si pozvolna uvědomují změny klimatu, vidí tání permafrostu, mizení všech ledovců, zakoušejí delší sucha a vedra s mohutnými požáry, jež jsou prostřídávány přívalovými dešti, vidí nespoutané odlesňování a devastaci vůbec. To vše je může povzbudit k pochopení nutnosti větší péče o přírodu a klima, neboť atmosféru máme jen jednu a je zapotřebí udržet její optimální složení a fungování. Přemíra určitých plynů v atmosféře může vbrzku způsobit nezastavitelný růst hladiny moří a s tím spjatou nespoutanou migraci. Čas, kdy se tak stane, i převratné body, z nichž již nebude úniku a jejichž dosažení povede k nevratným dlouhodobým procesům rozpadu, jsou dobře známy (viz např. vědecké práce H. J. Schellnhubera).

Je nutno rozloučit se s antropocentrickými, falešně optimistickými názory klimapopíračů a klimaskeptiků, kteří blokují úsilí o „klimatickou neutralitu“ (snižování produkce skleníkových plynů v dohledné době na nulu), aby si příroda a naše planeta mohly vydechnout a zotavit se. Zamezit odlesňování, podporovat biodiverzitu, chápat své meze v nakládání s přírodními zdroji, podporovat zdravé životní prostředí, získat environmentální uvědomění se stává prvořadým úkolem pro celé lidstvo, a zvláště pak pro ty, kteří ho vedou. To oni musí zakusit ve svém vlastním nitru obrat a mentální proměnu, abychom my všichni mohli vyrazit po cestě za zdravějším a krásnějším životním prostředím. Půjde to snáze s obnovitelnými zdroji energie, jejichž vynalézání a zavádění do praxe je náš prvořadý úkol.

Okamžiky zamyšlení

Co je dnes vskutku hodno zamyšlení? Je to jistě náš vztah k přírodě a kosmu, jestli se o ně dostatečně dobře staráme, aby nebyly v důsledku naší svévolné činnosti destruovány. Bude třeba myslet i na blízký vesmír, a ne ho hloupě militarizovat a zanášet odpadem. Podobně lze přemýšlet o zemi a moři. Probudit náležitou péči o bytí bude těžké, ale jistá naděje je v pěstování kvalitní výchovy a vzdělání, a to od malička. Když mladý člověk dospěje, může být zdatný v environmentálním myšlení, může být dostatečně kreativní, aby mohl stále zlepšovat své životní prostředí, své zahrady, svůj domov, celou planetu. Může se též učit vědět a zakoušet něco z toho, co nás přesahuje, co není jen předmětem našeho každodenního praktického zájmu. Učme se tedy, jak je to například se skleníkovou vrstvou v atmosféře, jaký význam má pro život za zemi, jak se světová civilizace bude – s ohledem právě na křížení různých hrozících nelinearit – vyvíjet v následujících staletích. Můžeme se přitom alespoň trochu myslivě/mysticky vcítit do tajemství bytí, do hloubky života, do světlící se světliny světa, do posvátna součtveří.

Důležitá bude stále více nejen o péče o vlastní duši a individualitu, ale zásadní bude i starost o krajinu, o obnovu světa ve svém celku. Návrat k přírodě neznamená vůbec návrat na stromy, nýbrž návrat k uvědomění, že bez přírody a bez vztahu k základní fysis, bez zdrženlivé odevzdanosti vůči bytí, se nelze dále příznivě vyvíjet jako smrtelníci a pozemšťané na naší mateřské planetě. Měli bychom se tedy vydat cestou pro lidstvo příznivější, jež zamezí dalšímu oteplování planety (v dohledné době) o tři i pět stupňů Celsia: za těchto podmínek by civilizace byla těžko udržitelná, náš svět by směřoval k zániku. Proto dnes jde za prvé o to zlomit ziskovost, chamtivost a věčný růst uhelných, ropných a podobných korporací, jež stále produkují nejvíce skleníkových emisí. Nastartujme ryzí udržitelnost. Jít cestou za obnovitelnými zdroji nám zachrání planetu, aby byla vůbec obyvatelná, aby na ní civilizace mohla další tisíciletí pokračovat.

Nelze se tedy na vše jen tak lehce a z agresivní neznalosti vykašlat, pokračovat v bezbřehé exploataci a destrukci přírody, ale spíše své úsilí směřovat k tvůrčí zelené obnově našeho žití, ochraňovat tudíž zejména náš křehký atmosférický a biosférický systém, a náležitě tak pečovat o životodárný (autopoietický) chod Země, jež nás zatím tak pěkně nese na naší pouti vesmírem.