19.3.2024 | Svátek má Josef


ENERGETIKA: Pokud lidstvo ovlivňuje klima...

5.5.2020

... pak rozhodující páky třímají Čína a Indie

Zatímco představitelé EU se mazlí s představou, že budou s devíti procenty světových emisí kouzlit s klimatem celé zeměkoule, skutečnými „vládci klimatu“ z hlediska antropologického vlivu jsou absolutně největší emitenti skleníkových plynů: triumvirát Čína, USA a Indie. Hlavně plány budování dalších uhelných elektráren ve dvou z těchto zemí mohou v tomto smyslu „otáčet kormidlem celé zeměkoule“. Argumentovat emisemi na jednoho obyvatele v době, kdy klimatičtí alarmisté varují skoro před brzkým koncem světa, je čirým pokrytectvím. Pokud je situace skutečně tak vážná, pak se rychlé a účinné řešení skrývá především ve velkých absolutních číslech emisí hlavních producentů CO2. Přitom se ale nemůže přesouvat veškerá zodpovědnost pouze na ně.

Aktuálně nemá valný smysl ztrácet čas planými řečmi o omezování nejvyšší rychlosti aut (v Německu), létání letadlem nebo o konzumaci steaků, které přinesou v nejlepším případě kosmetické snížení emisí. Těžiště diskuze je třeba přenést do oborů, ve kterých jakákoliv pozitivní změna přinese skutečně citelné zlepšení nežádoucího stavu. Například na výrobu elektřiny a tepla z černého a hnědého uhlí. Veškeré nadšené úsilí EU se Zelenou dohodou pro Evropu a bilionovými náklady může vyjít globálně naprázdno, pokud se uskuteční smělé plány Číny, Indie, ale i Japonska a dalších zemí ve velkém dále stavět nové uhelné elektrárny.

Čína chce být největší velmocí světa

Klíčovou zemí z tohoto pohledu je nepochybně Čína. Vývoj druhé nejsilnější ekonomiky světa v posledních desetiletích je jistě pozoruhodný, ale nebyl by možný, kdyby se Čína v posledních desetiletích nestala – i „zásluhou“ podnikatelů z nejvyspělejších zemí – „největší továrnou světa“. Což jsme si opět důrazně připomenuli v těchto dnech, i když jde o tak nepatrný produkt, jako je rouška. A čínští komunisté vytyčili své zemi další jasný strategický cíl – do roku 2050 se stát největší světovou velmocí. Proto si Říše středu celkem logicky nárokuje právo být i nadále nenasytným energetickým „otesánkem“. Země, které tam výhodně nakupují a vyrábějí, se přitom nemohou jen tak vyvléct z významné spoluzopovědnosti. V důsledku toho se jim také jen velmi ztuha daří prosazovat ústupky v energetické politice čínského vedení. Čína stejně jako Indie získává na mezinárodních forech úlitby ve formě výjimek a odkladů – například z Pařížské smlouvy o snižování emisí skleníkových plynů. Nízká cena energií je jednou z hlavních záruk čínského hospodářského zázraku a vysoké konkurenceschopnosti čínských výrobků na světových trzích. A proto si ji Čína jen tak nedá vzít.

Vývoj emisí

Vývoj emisí CO2 od roku 1990. Výrazný růst emisí zejména v asijských zemích není ani zdaleka kompenzován poklesem v několika málo zemích, které emise snížily.

Čína nadále sází i na uhlí

Aktuálně činí kapacita čínských uhelných elektráren okolo 1000 GW (= zhruba 500 Temelínů), což odpovídá zhruba polovině světové flotily uhelných elektráren. Během pouhých tří let 2014-2016 prudce vzrostl celkový instalovaný výkon uhelných elektráren v Číně o neuvěřitelnou čtvrtinu – jenom tento samotný růst odpovídá celkovému výkonu všech uhelných elektráren v USA! China Electricity Council, zastupující provozovatele čínských uhelných elektráren, navrhuje jako strop čínských uhelných kapacit do roku 2030 celkový instalovaný výkon 1300 GW. Čínská uhelná lobby požaduje dokonce 1400 GW(!) do roku 2035. A celkově se plánuje v různých zemích světa 579 GW nových kapacit v uhelných elektrárnách, včetně těch čínských - to je růst o více než čtvrtinu proti současnému stavu. Tím by se s velkým negativním přesahem vymazal veškerý pozitivní efekt snažení států EU i USA v oboru uhelných elektráren. Celosvětově bylo například v roce 2018 odstaveno pouhých 31 GW uhelných kapacit, z toho víc než polovina v USA. Země EU disponují uhelnými elektrárnami s celkovým výkonem pouhých zhruba 150 GW. Z toho připadá na Německo 45 GW, které hodlá odstavit nejpozději do roku 2038, nebo spíše ještě dříve s ohledem na urputný tlak Zelených a ekoaktivistů.

Studie „Boom and Bust 2019“ obsahuje varování, že již se samotnými emisemi stávajících uhelných elektráren bude ze strany IPCC doporučené maximální průměrné oteplení atmosféry Země o 1,5 stupně Celsia výrazně překročeno.

Uhelné elektrárny se v Číně budují prakticky bez ekonomického rizika. Tamní domácí zásoby hlavně černého uhlí jsou obrovské, druhé největší na světě – při současné těžbě by vystačily až na 300 let, náklady na dopravu a pracovní sílu nízké. USA sice mají největší ložiska černého uhlí na světě, ale těží ročně jen asi pětinu čínské těžby.

Čína spaluje nejvíc uhlí na světě

Čína těží aktuálně ročně gigantických 3,1 miliardy tun černého uhlí a k tomu 140 milionů tun hnědého uhlí. To odpovídá polovině světové roční těžby černého uhlí a 14 procentům roční spotřeby hnědého uhlí na světě.

Samotné dvě země světa, Čína a Indie, představují dohromady šedesát procent světové těžby černého uhlí. Proto by měla být diskuze s jejich představiteli a hledání společného řešení tím prvním, co je nyní třeba učinit pro snížení emisí skleníkových plynů. Tedy pokud je to ještě stále aktuální téma… Taky je to možná dobrý tip pro další plavbu renomované aktivistky Grety Thurnbergové bez uhlíkové stopy. Problematika emisí je výsostně globální záležitostí a její případné důsledky dopadnou na celý svět. Proto je třeba ji řešit globálně – tedy začít u největších znečištovatelů v absolutních číslech. A těmi je zmíněný triumvirát, přičemž USA za rok 2019 sice mírně, ale přece snížily emise, o zhruba tři procenta, zatímco u zbývajících dvou zemí je trend silně opačný. Proto je i tam třeba šlápnout na brzdu, dokud je – podle ekoaktivistů - ještě poslední zbyteček času.

Čína investuje ve velkém i do zelených technologií

Podle plánů třinácté čínské pětiletky na léta 2016 – 2020 se měly v Číně zvýšit celkové instalované kapacity na výrobu elektřiny z 1604 GW v roce 2016 na 1928 GW v roce 2020 – to je o více než pětinu. Procentuální podíl kapacit na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů (solární, větné a vodní) se během těchto pěti let prakticky nezmění a bude stagnovat okolo jedné třetiny. Je to důsledek souběžné intenzivní výstavby OZE a uhelných elektráren.

Na druhé straně je třeba uznat, že se Čína zároveň intenzivně snaží zapojit do zelené energetiky. Je bezkonkurenčně největším výrobcem solárních modulů a větrných turbín i elektromobilů na světě. Podle informací Bloomberg New Energy Finance investovala Čína například v roce 2017 do svých obnovitelných zdrojů energie neuvěřitelných 133 miliard dolarů, což je více než Evropa a USA dohromady!

Japonský paradox

Ani jedna z nejvyspělejších zemí světa – Japonsko – nenašla rychlý recept na hlad po elektřině v době hluboké restrukturalizace své energetiky. Ještě nedávno kryly téměř bezemisní japonské jaderné elektrárny zhruba třetinu japonské spotřeby elektřiny. Dnes se v důsledku fukušimské katastrofy blíží podíl jaderné energie nule. Potřebnou elektřinu mezitím Japonsko poněkud anachronicky vyrábí ze čtyř pětin v elektrárnách na fosilní paliva – uhlí, zemní plyn a ropu. Letos zprovozní pět nových uhelných elektráren, dalších sedmnáct se připravuje! Přitom se Země vycházejícího slunce v Pařížské dohodě zavázal, snížit emise CO2 do roku 2030 o 26 % proti roku 2013.

Skutečně se EU stane premiantem a vzorem pro Asii?

Strůjci Zelené dohody pro Evropu jsou poněkud idealisticky přesvědčeni o tom, že pokud v EU prokážeme uskutečnitelnost zelené transformace až k dosažení tzv. uhlíkové neutrality, pak se staneme vzorem pro významné země světa. Cílovými zeměmi těchto úvah jsou zřejmě zejména velcí emitenti skleníkových plynů Čína a Indie, kteří zatím novými uhelnými elektrárnami s přehledem přebijí snižování emisí CO2 v EU, v USA a v dalších zemích.

Opodstatněnost myšlenky stát se světovým primusem, a tedy vzorem hodným následování, například u migrační krize zatím vůbec nevychází. Evropská šablona není jen tak aplikovatelná na celý svět, který si zachovává stále jistou různorodost. Není známa žádná významnější asijská země, zejména Japonsko, Čína, Jižní Korea nebo Vietnam, kam by víceméně nerušeně proudily statisíce ilegálních imigrantů jako do EU. Tyto země si nadále pečlivě chrání svoje státní hranice a v Jižní Koreji dokonce docházelo nedávno k demonstracím místního obyvatelstva i proti ilegální imigraci, jejíž rozsah je ve srovnání s EU - nebo Německem - nepatrný.

Najít mechanismus, jak Čínu a Indii motivovat k menší závislosti na černém uhlí, bude velmi obtížné. Je přitom dost pravděpodobné, že formou zákazů ani nezávazných doporučení kýženého cíle dosáhnout nelze.

Aktuálními diskuzemi o možnosti zavedení „uhlíkového cla“ se EU pohybuje na velmi tenkém ledě. S jeho pomocí by mělo dojít ke srovnání podmínek pro evropský průmysl - který musí platit za svoje emise CO2 - s konkurencí ze zemí, kde se za ně neplatí nebo platí méně. Přinejmenším zástupci USA a Číny již vyjádřili nelibost nad takovými úvahami a varovali před takovým možným protekcionismem, který může vyvolat protiopatření…

Pramen: Handelsblatt a další veřejně přístupné zdroje

Mnichov