Řekne-li se klimatický model, zavání to těžkou vědou, neprostupným tajemnem blikajících superpočítačů a spoustou matematických zákonitostí, srozumitelných jen několika málo vyvoleným, kterým je dáno nahlížet do budoucnosti.

Ke konci července proběhla na několika televizních programech i webech zpráva, která pojednávala o tom, že se má zastavit Golfský proud. Dokonale zapadla do scénáře jiných katastrofických scén se suchem, požáry, lidskými obětmi a povodněmi, které právě zuřily v nejrůznějších částech světa. Lidské tragédie v přímém přenosu se dokážou nesmazatelně zapsat do lidské mysli – a pokud se nad tím vším vznáší kolaps Golfského proudu, dopady budou ještě o řád či dva horší. Není divu, že řada lidí podléhá klimatické úzkosti.

Hlavní myšlenka údajného kolapsu Golfského proudu spočívá v tom, že voda z tajících ledovců natolik zředí slané vody severního Atlantiku, že nebudou moci klesnout ke dnu. To naruší systém atlantické cirkulace vod, který se nakonec zastaví. Jako „důkazy“ se uvádějí různé klimatické modely, předkládané jako poslední výdobytky vědy. Podívejme se některým z nich na zoubek.

Jako první mi padla do rukou studie z devadesátých let s názvem „On the freshwater forcing and transport of the Atlantic thermohaline circulation“, jejímž autorem je jistý Stefan Rahmstorf z Postupimského ústavu pro výzkum klimatu (PIK), známé to líhně evropských klimaalarmistů. Podobně jako jiné zprávy, i tato obsahuje spoustu výpočtů, grafů a impozantní seznam použité literatury. Při bližším ohledání ale vyjde najevo, že použitá matematika je na úrovni osmé třídy, protože nejkomplikovanějším početním úkonem je výpočet kořenů kvadratické rovnice. Takže žádný světélkující superpočítač, žádná vysoká matematika. Vystačíme si s obyčejnou kalkulačkou se čtyřmi základními operacemi a tlačítkem pro odmocninu.

Nevím, která inženýrská Múza vedla autora k myšlence, aby pomocí několika jednoduchých rovnic popsal chování tak rozsáhlého systému, jakým je Atlantický oceán. Jen bůh ví, proč nepoužil korektní rovnice pro pohyb kapalin, které byly odvozené již před dvěma sty lety. Jeho rovnice vypadají sice vědecky, ale při bližším pohledu z nich lze vyčíst, že při stejné slanosti severního a jižního Atlantiku přestane nad jižním Atlantikem pršet. Bude-li přece jen pršet, nemůže foukat vítr. Což je samozřejmě nesmysl, ale jinak není možné splnit první z jeho rovnic. Podle další rovnice může Golfský proud dvakrát do roka měnit směr. Trochu silné kafe. Kdo nevěří, může si přečíst přílohu na konci článku, kde je trochu jednoduché matematiky, kterou jsem nechtěl dávat do hlavního textu.

Čert ví, jak mohlo něco podobného projít rukama recenzentů. Buď to vůbec nečetli, nebo mu recenzi psala samotná Greta, které na oplátku on dělal klimatologického poradce. Jak to doopravdy chodí, to se můžete dočíst v článku Vítězslava Kremlíka „Většinu vědeckých článků prý nikdo nečte“. Ani novináři. Pak není divu, že si někteří pletou Golfský proud s atlantickou meridionální cirkulací (AMOC), nebo uvádí, že tato cirkulace je napojena na Golfský proud a tvoří jen deset procent jeho objemu.

Všechny úvahy tohoto druhu jsou vždy jen preludiem k výčtu katastrof, kde se dovíme, že důsledky budou nedozírné, že obrovské požáry a povodně povedou k nárůstu mořské hladiny, nedostatku ryb, masové migraci a úbytku hmyzu v Amazonii, díky čemuž se tamním mravencům otupí kusadla. Nejhorší prý je, že se nezadržitelně blížíme ke klimatickému bodu zvratu, ze kterého už nebude cesty zpět, protože jsme ho vlastně už překročili, a to mnohem dříve, než vědci předpokládali.

Jen čert ví, jak spolu všechny tyto jevy souvisejí, protože neexistuje žádná jednotící teorie, podle které by by bylo možné všechny uvedené katastrofy rozumně odvodit. Opravdu, je těžké spojit nespojitelné, ale na druhé straně zase platí, že všechno jde, když se chce. Existuje totiž tmel, který dokáže vše uvést do správných souvislostí a přichází překvapivě ze směru, odkud bychom ho čekali nejméně. Za jeho objev vděčíme komunistům a jmenuje se dialektický materialismus. Jeden z jeho základních zákonů říká, že všechno souvisí se vším. Když víme tohle, není co řešit. Vyzbrojeni silnou teorií, když víme, jak spojit slepotu ovcí v Patagonii s táním sibiřského permafrostu, žádné další důkazy nepotřebujeme. S dialektikou souvisí i termín buržoazní pavěda, čímž se za minulého režimu označovalo cokoliv, co se neřídilo marxismem-leninismem. Týkalo se to například sociologie, genetiky či kybernetiky. Termín vynalezli „experti“ z marxistického tábora, pěstující pro změnu bolševickou pavědu, která byla pavědou proto, že se marxismem-leninismem naopak řídila. Jak je vidět, soudobá klimatologie z tohoto schématu vybočuje. Je to pavěda, soudě podle výsledků, do kterých se promítá její zpolitizovaný „výzkum“. Je to pavěda buržoazní, protože vznikla v kapitalismu a nahrává klimatickým buržoustům. A je to první buržoazní pavěda, která se opírá o vědecký komunismus. Včetně dehonestování a pronásledování svých oponentů. Zatímco bolševická pavěda dokázala podojit kozla, buržoazní pavěda umí podojit erár a dělá to v míře naprosto nevídané. Posuďte sami, kdo koho dohnal a předehnal.

Golfoalarmistických studií je celá řada a jedna druhé se podobá jako vejce vejci. Jakoby byly výsledkem nějaké globální klimatické normalizace. Každá hovoří o akutním nebezpečí kolapsu atlantické cirkulace, ale všechny předchozí studie, přestože hlásají totéž, jsou špatné, modely nedostatečné, nepřesné nebo že šlo jen o domněnky. Situace je prý mnohem děsivější, než se dosud předpokládalo, protože teprve ta jejich práce je tím pravým ořechovým…

„Podařilo se najít zvláštní vzorec,“ prohlašuje sebevědomě jistá Levke Caesarová z téhož institutu PIK, hlavní autorka kolapsistické studie z roku 2018. Heureka! Konečně máme po letech bádání vzorec, který otevřel novou epochu vědění. Ještě že nevyběhla ven nahá jako svého času Archimédes. „Teprve teď začínáme chápat následky bezprecedentního procesu…“, pěje chválu na vlastní dílo další z autorů, čímž říká, že jejich předchůdci ani nezačali chápat, v jaké nevědomosti dosud žili. Tomu se říká osvícení.

V roce 2021 zchladil přelomovost přelomového vzorce jiný zaměstnanec PIK. Jmenoval se Niklas Boers. Ten svým předchůdcům prokázal tu čest, že jejich práce ani nečetl. Alespoň to tak vypadá. O své studii tvrdí: „Známky destabilizace… jsou něčím, co bych nečekal a co považuji za děsivé…“, což působí, jakoby se právě probudil. Kdyby si práce dřívějších autorů alespoň prolistoval, musel by být spolu s nimi zděšen mnohem dříve.

Uplynuly další dva roky. „První kvalitní studie upozorňují, že se mohou zastavit mořské proudy…“ a to do třiceti let, říká článek z května roku 2023. Takže Rahmstorf, Caesarová, Boers a ostatní – sice také zastavovali mořské proudy, jenže nekvalitně. A v červenci téhož roku vychází ještě kvalitnější studie a hlavně přesnější. Alespoň to o sobě tvrdí. Umožnil to prý vývoj „pokročilých statistických metod“, který zřejmě překonal kouzelný supervzorec, aby v „kombinaci naměřených dat s nejmodernější počítačovou simulací“ určil konečné datum zhroucení atlantické cirkulace. S 95procentní jistotou to má být mezi lety 2025 a 2095.

„Taková přesnost stojí za hovno,“ řekl by hospodský Palivec, kdyby se toho dožil. Pod jeho recenzi bych se podepsal také a nezůstal bych jen u přesnosti. Má-li voda z tajícího grónského ledovce zředit vody Norského proudu, který je nejsevernějším pokračováním Golfského proudu a který se na konci své pouti potápí do hlubin oceánu, musela by překonat vzdálenost zhruba 1200 km. Přitom by musela zůstat sladká. To by trvalo několik set let. Dost dlouho na to, aby se stačila smísit se slanou vodou, protože nad hladinou fouká vítr (kupodivu!) a dělají se slušné vlny (tím foukáním). Jenže ona tam nedorazí vůbec, protože ji spláchne silný proud EGC, na který narazí hned u grónského pobřeží a který si to šine opačným směrem. Proč se tím jejich modely nezabývají?

Myslím, že kolaps Golfského proudu patří do kategorie sci-fi. Ale je s podivem, na jak vratkém základě stojí jeden z pilířů Zeleného údělu, který se svými pokřivenými teoriemi dokáže pobláznit půlku Evropy či Ameriky, tahat z lidí peníze a hrát si přitom na záchrance světa. Přesto můžeme s jistotou očekávat další koumáky, kteří brzy přijdou s další senzační a „vědecky“ propracovanou katastrofou. To se bude opakovat tak dlouho, dokud konečně nezačneme naslouchat vědcům. Těm skutečným, ne těm, které světu podstrkuje Greta a které si vydržuje klimatická buržoazie.

Pak by mohlo pomalu začít ubývat i těch, kterým klimatický žal leze zbytečně na mozek.

Příloha

„...cílem fyzika je přimět rovnice mluvit“, řekl Richard Feynman, nositel Nobelovy ceny za fyziku.

Nejsem nositelem Nobelovy ceny a mrzí mne, že už je příliš pozdě na to, abych někdy nějakou získal. Přesto se pokusím přimět rovnice, které vypotil pan Rahmstorf, aby nám přece jen něco vyklopily. Naštěstí k tomu bude stačit fyzika ze základní školy.

Tvrzení, že atlantická meridionální cirkulace má zkolabovat, je postavena na třech základních pilířích, které jsou tři. Jsou to rovnice (1), (2) a (3), které naleznete v původní práci pana Rahmstorfa na třetí straně vpravo nahoře.

O něco výše (na druhé straně vpravo dole) naleznete schéma Atlantického oceánu, ke kterému se tyto rovnice vztahují a ze kterého vychází i následující obrázek:

Atlantický oceán je zde rozdělen na čtyři oblasti. Jižní oblast č. 1 leží u Antarktidy, severní oblast č. 2 u Grónska a oblasti 3 a 4 jsou v tropickém pásmu. T₁ a T₂ jsou teploty jednotlivých oblastí a F₁ či F₂ reprezentují srážky (a výpar), které mají vliv na salinitu. Modré silné šipky udávají směr toku vod.

Nechť hovoří rovnice číslo jedna!

m ( S₂ – S₁ ) = - S₀ * F₁

kde m je transportovaný objem, S₁ je salinita vod v jižní oblasti č. 1 a S₂ je salinita v severní oblasti č. 2. S₀ je nenulová referenční salinita a F₁ reprezentuje transport vodních par atmosférou – tedy co se odpaří v oblasti 1 poblíž Antarktidy, to naprší v tropické oblasti 3 a naopak.

Ďábel je skryt v detailu. Spočívá v tom, že pokud je salinita severního a jižního Atlantiku shodná, tedy pokud S₁ = S₂, což je zcela reálné, levá strana rovnice se rovná nule. Pak se musí i pravá strana rovnat nule, čehož lze dosáhnout jedině tak, že F₁ = 0!!! Tedy neprší! Což je samozřejmě nesmysl, protože pokud nám bude svítit slunce nad hlavou, bude svítit i na moře a bude odpar. Ten musí někde spadnout, ale tak, aby se i nadále F₁ rovnalo nule! Toho lze dosáhnout jedině tak, že mraky, které vznikly v oblasti 1, se také nad touto oblastí vyprší, aby se nedostaly do oblasti 3. To lze jedině za bezvětří. Jak prosté doktore Watsone!

Mohu se samozřejmě mýlit, protože nejsem klimatolog, a pokud jsem se někde dopustil chyby, slíznu to od renomovaných klimatologů, jako je např. pan Rada, odborník na slovo vzatý a neúnavný diskutér.

Nechť hovoří rovnice číslo tři!

m = ... = k [ β( S₂ – S₁ ) – α( T₂ – T₁ ) ]

kde m je opět transportované množství, které je lineárně závislé na rozdílu salinit a teplot v oblastech 1 a 2. Konstanty α, β a k nás nezajímají, protože ďábel je sice skryt v detailu, ale v jiném. S₁, S₂ jsou nám již známé salinity a T₁ a T₂ jsou teploty oblastí 1 a 2. Při rovnosti S₁ a S₂ vypadne první člen v hranaté závorce a zůstává jen rozdíl teplot. A zde je zakopán pes. V létě bude platit, že T2 je vyšší než T1, protože arktický led taje a antarktický roste. V zimě je tomu naopak. Z čehož plyne, že člen ( T₂ – T₁ ) mění znaménko dvakrát do roka a s ním i přenášený objem m. To znamená, že atlantická cirkulace a s ní i Golfský proud by měl dvakrát do roka měnit směr!

Zlatý voči, který to viděly, ale na svoji obhajobu musím uvést, že ani výše jmenovaným vědcům nijak nevadí, že přímá měření rychlosti Golfského proudu či atlantické cirkulace jejich katastrofické vize nepodporují. Tím hůře pro přímá měření, tím hůře pro fakta.

Howgh!!! Rovnice domluvily, dvojka se ani nedostala ke slovu, a více z nich asi nedostaneme.

Ale o slovo se ještě hlásí jejich starší sestry. Ta první, u jejíhož zrodu stál v roce 1827 francouzský inženýr Claude-Louis Navier, a kterou roku 1845 poopravil irský profesor matematiky George Gabriel Stokes, je hodně hubatá. Jméno má po obou. Tvrdí, že dělit Atlantický oceán na čtyři zásobníky je nesmysl, že jich musí být statisíce, že se jim říká uzly a že pro ně platí naprosto jiné rovnice, než které vymyslel pan Rahmstorf. Při velkém počtu uzlů se teplota či salinita stává reálnou veličinou, protože reprezentuje průměrné hodnoty v bezprostředním okolí daného uzlu, kdežto průměrná teplota severního či jižního Atlantiku má podobný význam, jako průměrná teplota sluneční soustavy.

Další sestra, která si říká metoda konečných objemů, tvrdí totéž a navíc ještě klade drzé otázky. Co ostatní klimatické modely? Také se jedná o fantasmagorické konstrukty, stojící na vodě?

Taky by mě to zajímalo.