K šestnáctému květnu roku 1868 bylo na staveništi budoucího Národního divadla v Praze shromážděno všech osmnáct základních kamenů z mnoha míst země. A známí mužové provedli slavnostní poklep. Prvním byl František Palacký a za ním následovali další, například Jan Evangelista Purkyně, Bedřich Smetana, František Ladislav Rieger, Josef Zítek a také devětadvacetiletý vystudovaný právník František Ladislav Chleborád.

Muž ten nebyl pouhým právníkem, s jeho znalostmi věd ekonomických mohl v té době soupeřit jen málokdo. V době, kdy provedl slavnostní poklep na jeden ze základních kamenů Národního divadla, měl za sebou studia práv a národního hospodářství na pražské univerzitě. Nejen to – byl všeobecně vzdělán, jazykově vybaven, v té době již ovládal perfektně francouzštinu, němčinu, ale také ruštinu, bulharštinu a srbštinu. Rok předtím procestoval Anglii, Francii a Belgii. Zajímal se o ekonomiku, ale také o tehdy vznikající družstevní hnutí. Byl to on, kdo na 1. března 1868 svolal na pražský Žofín ustavující schůzi prvního českého dělnického potravinového svépomocného družstva Oul, jehož založení začal připravovat již v roce 1867. Zakrátko měl OUL přes tři tisíce členů a byl největším družstvem v Evropě. Během dalších pěti let vznikly stovky podobných družstev.

O rok později zakládá Chleborád banku Slavie, která měla jistit důchody a úspory dělníků pro dobu jejich stáří, stává se na nějaký čas i jejím generálním ředitelem. A to je mu teprve třicet let.

František Ladislav Chleborád byl od počátku osobností, která vzbuzovala různost názorů. V mnohém se neshodl s profesními kolegy právníky a ekonomy, byl neprávem osočován, hanoben, byly mu připisovány úmysly, které neměl, několikrát byl i podveden, což mu způsobilo značnou majetkovou újmu. Ano, typicky české. V době, kdy byl již dávno po smrti, byl podveden znovu. Komunisté vykládali dějiny počátků dělnického hnutí tak, že Chleborád vlastně dělníkům nerozuměl a že nepochopil podstatu třídního boje, čímž by byl býval vedl dělníky na scestí. Bohužel na scestí byli dělníci později přivedeni díky Leninovi, Gottwaldovi a jiným soudruhům. Chleborádovy ekonomické závěry odpovídaly názorům mnoha socialistických ekonomů (Modráček, Macek), ti však vůbec netušili, že je první formuloval právě on.

A tak odchází Chleborád v roce 1872 trochu znechucen z pražského prostředí do Brna. Zde je opět aktivní a píše zde své první vynikající dílo Boj o majetek. Velice rychle byla jeho kniha přeložena do němčiny a nedlouho poté je za toto dílo jmenován francouzským prezidentem Sadi Carnotem důstojníkem francouzské akademie. Chleborád byl vlastencem, stoupencem soukromého vlastnictví a svobody jednotlivce, v jistých fázích ekonomického vývoje dával přednost družstevní myšlence, nikoli jako jediné, ale paralelní.

Dvacet let poté, co poklepal na základní kámen Národního divadla, odchází znechucen z této země. Je mu 49 let a má za sebou kus práce. Své názory vyložil v dalších knihách. Hospodářství vlastenecké (1868), Soustava národního hospodářství politického (1869), Boj o majetek (1884). Názory v nich obsažené v mnohém nezastaraly dodnes. Kéž by o nich někdo věděl v Sobotkově či Haškově týmu, o jejich vůdcích ani nemluvě. A tak Chleborád odchází do Ruska. Na Krymu založil továrnu, vyučoval jazyky a později se stal dokonce státním radou na ruském ministerstvu financí. V roce 1900 vypracoval poměrně promyšlený plán státního pojištění obyvatel Ruska. Jeho projekt dokonce podpořila Státní duma a uvolnila pro něj prostředky. Jenže ty byly v podstatě prošustrovány korupci náchylnými vysokými carskými úředníky, takže se pojištění jaksi nekonalo.

Chleborád zemřel 20. července 1911 a je údajně pochován na polském hřbitově v Petrohradě. Jeho dcera byla klavírní virtuoskou a jeho syn Štěpán zakládal v Rusku četné pivovary. Je tomu sto let, co nás opustil, a bohužel nikdo o něm toho moc neví.

Přitom bychom měli, protože dr. Chleborád například jedním dechem odmítá socialismus, ale současně také volné působení trhu. V tom se liší od mnoha našich současných politiků, kteří nejdříve propagovali socialismus a nyní zase propagují volné působení trhu. Chleborád se vyslovoval pro soustavu, v níž soukromé vlastnictví a svoboda jednotlivců jsou harmonicky spojeny se společným zájmem celku. Nebyl sám, kdo pochopil úžasné možnosti družstevního vlastnictví, které tak dokonale uplatnil v našem prvorepublikovém zemědělství Ladislav Karel Feierabend. My jsme za posledních dvacet let byli pouze svědky nepřátelského převzetí pražského družstva Včela spekulantem, který je dnes miliardářem, ač údajně nic nevlastní.

Proto se také o Chleborádovi tak málo mluví. Sociální demokraté o něm nehovoří, protože o něm nic nevědí. Údajní pravičáci papouškují pouze bezbřehý volný trh a vlastně o něm také nic nevědí. Navíc nikdo z nich nesahá vzděláním, schopnostmi, jazykovým vybavením, talentem a spoustou jiných schopností Františku Ladislavu Chleborádovi ani po paty. Jenže o nich se píše v novinách denně, o dr. Chleborádovi vůbec. Co jsme to na národ?