28.11.2021 | Svátek má René


FINANCE: Od Parkinsona k Pandoře

16.10.2021

Matkou daňových rájů je nebývalý růst daňových sazeb ve vyspělých zemích

Skandál zvaný Pandora Papers zasáhl řadu světových politiků. V některých zemích ovlivnil poměr sil. V Česku možná i rozhodujícím způsobem. Jak vlastně vznikly „daňové ráje“?

Daňové ráje jsou jurisdikce s nízkou nebo nulovou sazbou určitých daní (především daní z příjmu), s bankovním tajemstvím a s jistou potřebnou mírou politické stability, která slibuje tyto výhody zachovat. Již podle této definice je zřejmé, že kolem roku 1900 daňových rájů nebylo zapotřebí. Uvedený popis se totiž víceméně týkal všech vyspělých zemí, případně jejich kolonií. Britská standardní sazba daně z příjmu činila šest procent. Americká federální daň z příjmů byla zavedena teprve roku 1913, přičemž nejvyšší možná sazba činila sedm procent pro příjmy převyšující půl milionu dolarů – hranice, na kterou tehdy dosáhlo několik lidí v celé zemi.

Parkinsonův zákon

Jak se stalo, že daňové sazby vzrostly způsobem tak neuvěřitelným, že bylo zapotřebí vzniku daňových rájů? Odpověď poskytne největší britský ekonom dvacátého století: Cyril Northcote Parkinson.

Parkinsonovy zákony pravděpodobně znáte aspoň povrchně. Jsou mylně považovány za humoristický žánr, i když ve skutečnosti odrážejí hluboce pravdivé postřehy ohledně chování vlád i jiných velkých organizací. Northcote Parkinson (hlavním povoláním námořní historik a romanopisec) hojně využíval vybraný britský sarkasmus a zanedbával nudné věci jako například poznámkový aparát. To jej možná připravilo o Nobelovu cenu za ekonomické vědy, ale vydělalo značné částky na honorářích. Tak vysoké, že se sám musel uchýlit do daňového ráje. Leč nepředbíhejme.

Druhý Parkinsonův zákon zní: „Výdaje rostou úměrně s příjmy.“ Málokterá organizace od rodiny až po stát dokáže ušetřit, vzrostou-li její příjmy. Vždy se objeví nové potřeby, které jsou „bezpodmínečně nutné“. Někdy růst příjmů dokonce způsobí ještě rychlejší nárůst výdajů a je třeba se zadlužit.

„Příjmy vlád jsou historicky svázány s válkou,“ uvádí Northcote Parkinson. Během války je národ schopen mobilizovat všechny zdroje, neboť může jít o samotné přežití. Válka skončí a čekali bychom pokles výdajů na původní hladinu. To platilo dříve, nikoli však ve století sociálního státu. Druhá světová válka neskončila pro Británii v roce 1945, nýbrž plynule přešla ve válku proti chudobě, budování Národní zdravotní služby a dalších vymožeností, které byly v kontextu státního dluhu kolem 250 procent hrubého domácího produktu těžko financovatelné. Dále zde byly menší války v Egyptě, v Malajsku, na Kypru nebo v Keni vedené s cílem zachovat alespoň část beznadějně se rozkládajícího impéria.

Tak se stalo, že v 50. letech nebylo možné v Británii legálně vydělat více než kolem 6000 liber ročně. Daňová povinnost poplatníka s ročním příjmem 100 tisíc liber činila přesně 93 591 liber a 5 šilinků! Plus spotřební daně, obecní daně, zdravotní a sociální odvody.

„Základní metodou, jak se vyhnout daním, je dnes stejně jako kdysi odejít ze země.“ Tato slova pocházejí z Parkinsonovy knihy The Law and the Profits z roku 1960. „Bohatí a ctihodní muži britského původu jsou k nalezení na místech jako Jersey, Tangiers, Keňa, Bermuda nebo Seychelly. Útočištěm pro daňového poplatníka jsou teritoria se značně lehčí daňovou zátěží, kde existují příležitosti pro investice a výdělečnou činnost, a které mají s Británií dohodu o zamezení dvojího zdanění. (…) Tato jednoduchá metoda vyhnutí se zdanění za cenu exilu je přístupná firmám i jednotlivcům. Velká část britského obchodního loďstva je v řeckém vlastnictví a plaví se pod hrdými vlajkami Nikaraguy nebo Panamy.“

Northcote Parkinson se proto koncem 50. let přestěhoval ze Singapuru na Guernsey, ostrov, který sice patří pod britskou korunu, ale daň z příjmu fyzických osob tam činila (a stále činí) příjemných 20 procent. Teprve v roce 1986 se Northcote Parkinson přestěhoval do Británie, kde prožil posledních sedm let života.

Změna přišla s Thatcherovou

Northcote Parkinson upozorňoval, že snížení daňových sazeb by příjmy státu neohrozilo, nebo dokonce zvýšilo. To však uskutečnila až vláda Margaret Thatcherové. V 50. letech Británie vybírala na daních typicky 34 až 41 procent HDP, za posledních deset let (včetně odhadu za rok 2021) je to kolem 37 procent. Než se však Thatcherová dostala k moci, vysoké daně stihly z velké části zlikvidovat britský průmysl. Automobilky postihl podobný osud jako Škodu Mladá Boleslav: byly prodány cizincům, převážně Němcům.

Zajímavost na závěr: v dokumentech Pandora Papers figuruje i Crown Estate – veřejnoprávní společnost, která spravuje tu část majetku britské koruny, která není osobním majetkem královny. Role Crown Estate je sice okrajová, avšak o něčem přece jen vypovídá. Možná o tom, že britské daně jsou stále ještě příliš vysoké.

Mezitím vzniká mezinárodní kartelová dohoda, která má daňové ráje podstatně omezit. Těšíte se na nižší rozpočtové schodky? Patrně marně.

LN, 14.10.2021

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.