Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová včera v Praze podpořila americko-japonskou společnost Westinghouse v tendru na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Nabízí podle ní nejlepší bezpečnostní záruky a nejspolehlivější technologii.

Dostavba Temelína je politická záležitost, i když by být neměla. Vládní podpora jak ze strany Rusů, tak Američanů je silná. V druhém případě dokonce evidentně silnější. Návštěva šéfky americké diplomacie Hillary Clintonové je dostatečným důkazem. Mimochodem, bylo by docela záhodno, kdyby si z Hillary vzal příklad i náš ministr zahraničních věcí, který se o podobném lobbování za zájmy českých firem vyjadřuje poměrně opovržlivě a ekonomickou diplomacii moc za diplomacii nepovažuje.

Jde skutečně o strategickou záležitost a energetickou bezpečnost? Jistě, spojenectví s USA je pro nás strategickou záležitostí, avšak kšeft pro Westinghouse kontrolovaný ve skutečnosti Japonci strategickou záležitostí až tak moc není.

Strategickým zájmem české vlády by mělo být zachování kompetence v oboru jaderného strojírenství ve firmách na českém území, zaměstnávajících české jaderné techniky a inženýry. A to je v případě vítězství Rusů daleko pravděpodobnější, protože podstatná část dodávky by byla právě na českých firmách. Strategicky nám to tedy moc nevychází.

V pasti závislosti

Jistá potíž je s energetickou bezpečností, kde naše závislost na Rusku je objektivně dost velká a ruské reaktory ji jistě nesníží. Jenže pokud jde o palivo, tak to lze zcela bezpečně nakoupit a uskladnit ve státních rezervách na mnoho let dopředu. Na rozdíl od plynu či ropy.

Na jeden zádrhel upozornil v rozhovoru pro týdeník Euro expremiér Mirek Topolánek, když pravil, že riziko je v penězích, které by tak tekly přes české firmy. A všichni víme, jak lze těmito penězi ovlivnit českou politiku. Myslíme si, že v tom to nemůže být horší, ale vždy to může být horší, dodal. Ať už ho někdo má rád více či méně, v tomhle s ním asi bude většina národa souhlasit. Peníze z gigantické zakázky mohou mít silný korupční potenciál. V tomto ohledu je americká legislativa a kultura podnikání z našeho pohledu bezpečnější.

Přesto bychom si asi měli více věřit a dát na to podstatné. Tedy na kvalitu technologie, od níž se odvíjí jaderná bezpečnost, a také na ekonomiku. Jak na cenu dodávky, tak na provozní náklady a spolehlivost. A to se dá v tendru poměrně dobře změřit a věřme, že to v ČEZ také dobře změří. I když z tohoto pohledu je škoda, že třetí uchazeč, francouzská Areva, z tendru vypadl.

Tak trochu zajíc v pytli

Problém také je, že ani Američané, ani Rusové zatím neuvedli do provozu první elektrárnu typu, jaký nabízejí nám, a na první zkušenosti se ještě nějaký čas bude čekat. Rozhodovat v tuto chvíli je tak trochu kupováním zajíce v pytli.

Jenže kromě toho se zdá, že největším problémem nebude ani tak výběr dodavatele, ale samo prokázání efektivnosti investice do nového jaderného zdroje. Je realitou, že šílená politika EU postavená na absurdní podpoře obnovitelných zdrojů vedla k masivnímu navýšení výkonu solárních a větrných elektráren v celé Evropě. A protože tuto energii je povinnost vždy vykoupit a distribuovat, dochází k přebytku energie ze standardních energetických zdrojů, kde prudce klesá cena. Soláry a větrníky tak vytlačují ostatní zdroje z trhu a ekonomika jak nových investic, tak obnovy stávajících zdrojů prostě nevychází. Energetické firmy neinvestují. A pokud se to nezmění, velká část klasických a levných zdrojů dožije bez náhrady a cena elektrické energie naroste na násobky současných hodnot. Pro ČEZ je proto rozhodnutí o gigantické investici kolem dvou set miliard korun hodně obtížné, protože jako řádný hospodář nemůže jen tak zvednout ruku pro něco, co ekonomicky nevychází. Nic na tom nemění, že důvodem jsou absurdní důsledky boje s jakýmsi oteplováním, s nímž, pokud by se vůbec dalo dokázat, rozhodně jaderné elektrárny nemají nic společného.

I proto třeba ve Velké Británii garantují investorům do jaderné energetiky výkupní cenu energie, podobně jako je garantována u fotovoltaiky. A o podobné garanci se uvažuje i v ČEZ. Také se řeší participace dodavatelů na investici, aby se s ČEZ rozdělili o investiční riziko.

Ale po pravdě řečeno, pokud Hillary Clintonové až tak moc záleží na osudu japonské firmy působící v USA, měla možná letět spíše do Bruselu než do Prahy a přesvědčovat tam evropské politiky, aby ustoupili od absurdního a destrukčního boje s klimatem a připustili návrat zdravého rozumu. Ale nakonec i ty Američany Evropa zajímá čím dál méně. Pokud nebudou stavět u Českých Budějovic, tak v Číně je místa dost a hladu po elektřině čím dál více. Zejména po levné elektřině, která pomůže jejich průmyslu a připraví o práci lidi v našich továrnách.

MfD, 4.12.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO