Všichni víme, že centrální banky i vlády se rozhodly „zachraňovat“ a dokopat k růstu ekonomiku tím, že do ní napumpují maximum peněz. Nefunguje to, zcela zjevně ne, nicméně to je teď věc jiná.

Pokud by to „jenom“ nefungovalo, ale nemělo by to současně žádné negativní vedlejší efekty, proč tomu věnovat pozornost, že? Jenomže ono to negativní efekty má. A je jich hodně.

Jedním z nich jsou extrémně nízké úrokové sazby, které vedou k předlužování domácností i firem. Druhým efektem, s tím spojeným, je zběsilý, vlastně inflační, růst cen nemovitostí i cenných papírů. Tedy také nedostupnost bydlení. Ještě dalším efektem je vytváření takzvaných zombie firem. A tak bychom mohli pokračovat.

To všechno a mnohé další jsou vesměs známé, dnes už celkem otevřeně zmiňované negativní vedlejší efekty politiky, které se dostalo označení „kvantitativní uvolňování“. Ale mezi všemi těmito vesměs už známými negativními jevy je jeden, kterému se dosud mnoho publicity ještě nedostalo...

Vedlejším efektem kvantitativního uvolňování je totiž i to, že pokud centrální banky skupují kromě dluhopisů i akcie, stávají se akcionáři soukromých podniků.

Jenomže stane-li se centrální banka coby státní instituce akcionářem dosud soukromého podniku, tak tím vlastně proběhne skryté znárodnění.

Příkladem je, co se v posledních letech dělo v Japonsku. Koncem roku 2017 se japonská centrální banka Bank of Japan stala hlavním akcionářem 55 firem z celkem 225 společností zahrnutých do akciového indexu Nikkei 225. Čtvrtina nejlepších japonských firem je tak de facto řízena centrální bankou, tedy státem. A to nemluvíme o těch, ve kterých není centrální banka akcionářem hlavním, ale „jen“ minoritním.

To už vskutku nemá daleko k centrálně řízené ekonomice. Centrální banka ovšem nikdy nemůže být dobrým majitelem podniku. Nevznikla za účelem podnikání, nemá žádnou vizi, jak s podnikem naložit. Dokonce jí ani o samotný podnik nejde. Je jí úplně jedno, jak podnik hospodaří, a to i v případě, že je podnik ve ztrátě. Je jí dokonce i jedno, jestli podnik, který vlastní, zbankrotuje! Centrální banka totiž nemá za úkol dosahovat zisku, nýbrž provádět monetární politiku. Centrální banka pouze a jen podnik koupila, protože chtěla nalít do ekonomiky hodně peněz.

Jenomže když majiteli nezáleží na majetku, nemůže se majetku dařit. Když se majetku – tedy podniku – nedaří, nemůže ekonomika vzkvétat. Když ekonomika nevzkvétá, nemohou vzkvétat ani životy jednotlivých lidí. Jak to, že to centrální bankéři nevidí, jest mi záhadou.

Kvantitativní uvolnění tak zcela vědomě a oficiálně do ekonomiky zavádí novou formu socialismu, v němž je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím centrální banky. To je prakticky kolektivním státním vlastnictvím, protože centrální banka není soukromá. Není to tedy dřívější sovětský či čínský socialismus, ale je to úplně nová forma svého druhu, která však definici socialismu dokonale splňuje. A stejně jako sovětský socialismus je rovněž neefektivní.

Může někdo čekat, že v ekonomice, ve které probíhá skryté zestátňování, budou na klasickém finančním trhu nějaké rozumné investiční příležitosti? Nemůže. Může někdo čekat, že taková ekonomika bude šťastná, prosperující, svobodná? Nemůže.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)