EKONOMIKA: Strategie Evropa 2020
Lze vůbec psát o strategii Evropa 2020 (následnici tzv. Lisabonské strategie) a přitom nevyvolat ten nežádoucí vedlejší efekt, že se tomuto dokumentu bude přiřazovat větší význam, než by si zasloužil? Na druhé straně ale lze jistě namítnout, že i scestné, protiřečící si nebo prostě jen ekonomické zákonitosti nerespektující návrhy je nutno analyzovat a studovat. Už proto, abychom věděli, čeho se vyvarovat, čím se neřídit, kudy nejít.
Ke všem těmto eurodokumentům lze zaujmout tři základní přístupy. Tím prvním, ačkoliv stále méně frekventovaným, je nadšené a vděčné přijetí všech takových kýžených dokumentů a strategií EU, které stanovují členským zemím sociální a ekonomické priority (jako by si je snad nebyly schopny případně stanovit samy a lépe, protože bez demokratického deficitu).
Druhý přístup, a ten je stále nejrozšířenější, je kritika takových dokumentů pro jejich nepropracovanost a nevhodné cíle, přičemž kritizující vychází z toho, že oni by to dokázali sami mnohem lépe. Rozvojové cíle, tedy co by do toho kterého data měly země EU přesně dosáhnout, by tedy dokázali formulovat lépe než jejich konkurenti z Evropské komise a také by je byli schopni lépe obhájit, vyargumentovat. Problém tedy údajně není v tom, že by takto detailní a ambiciózní plány na úrovni EU neměly být přijímány vůbec, ale v tom, že zrovna ty, které přijaty byly, nejsou formulovány správně a měly by být stanoveny jiné cíle, kritéria, indikátory, ukazatele, jiná cílová procenta a další hodnoty, jichž má být v budoucnu dosaženo.
Třetí přístup, byť v čase sílící, bohužel stále relativně méně zastoupený než právě zmíněný druhý, nepochopitelně kroutí hlavou nad tím, proč by měla Evropská komise, byť s požehnáním ER, stanovovat členským zemím nějaká zcela konkrétní procenta zásadních sociálních a ekonomických agregátů a lhůty, dokdy jich dosáhnout. Něco takového je přece obsahem domácích diskusí v rámci volebního cyklu a demokratického procesu. K tomu, aby byly na jakékoliv dlouhodobější projekty, a tento bruselský desetiletý plán jím nepochybně je, vynaloženy veřejné prostředky, je nutný především dostatečný konsensus na domácí politické scéně.
Jaké konkrétní cíle tedy strategie Evropa 2020 stanovuje?
Především dosažení 75% zaměstnanosti žen a mužů ve věku od 20 do 64 let (dnes to je jen 69%). Dále zajistit, aby veřejné a soukromé investice do výzkumu a vývoje dosáhly až 3 % HDP. Následuje cíl snížení emisí skleníkových plynů o 20 % oproti úrovním roku 1990, zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v konečné spotřebě energie na 20 % a zvýšení energetické účinnosti o 20 %. Předposledním cílem je snížení míry předčasného ukončování školní docházky pod 10 % a zvýšení podílu osob ve věku 30-34 let s dokončeným terciárním nebo srovnatelným vzděláním na nejméně 40 %. A nakonec snížit v rámci EU počet lidí ohrožených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 milionů, kdy každá země má svou vlastní vnitrostátní hranicí chudoby, která představuje 60% průměrného disponibilního příjmu v daném členském státě.
Proč ale právě tyto a ne jiné cíle, týkající se například snadnosti zakládání nových firem, zvýšení flexibility pracovního trhu, snížení celkové redistribuce? Navíc již myšlenka pevného určování absolutních hodnot dosažených procent na období příštích 10 let je velmi napadnutelná: splněním takových cílů se vždy něco jiného obětuje, vzdáváme se možnosti realizovat nějaké jiné cíle – takové, které by se v konkrétní zemi a v daném období mohly ukázat jako mnohem žádanější.
Například i podle březnového Sdělení Evropské komise ke strategii Evropa 2020 by úplné provedení směrnice o službách mohlo zvýšit objem obchodu s komerčními službami o 45% a přímé zahraniční investice o 25%, což by přineslo vzrůst HDP o 0,5 – 1,5%. Bezmála 20 let od formálního vzniku jednotného vnitřního trhu je tedy přiznáváno, že v praxi je vše jinak. Místo odstraňování stále přetrvávajících bariér - zde volnému pohybu služeb - se ale ve strategii Evropa 2020 EK upíná ke klasickým plánovačským ambicím ve zcela jiných oblastech: v rovnosti dosažených "sociálních výdobytků". (Navíc obligátně naplánované a principiálně zbytečné snížení emisí CO2 ke zvýšení zaměstnanosti, růstu a konkurenceschopnosti v žádné zemi vést nemůže, spíše naopak.)
České vládní úřady pak připomínají, že příkladem nevhodně zvoleného plošného cíle je stanovení cíle snížení chudoby v rámci EU o 25%. Chudobou je myšlen stav, kdy dotyčný dosahuje příjmu pod 60% průměru daného státu, v Česku se ovšem jedná pouze o 8-9% obyvatelstva, tedy nejméně v celé EU. Snížení tohoto čísla o čtvrtinu by bylo nutně spojeno s posílením sociálního systému, což by ovšem snížilo zaměstnanost (a tak šlo proti jinému „rozvojovému cíli“), protože by kvůli vyšším sociálním dávkám ztratila část relevantní populace motivaci k práci.
I nedávná (22. 9.) konference pořádaná k této strategii v rámci tzv. Evropského fóra podnikání se s těmito problémy potýkala. Řečníci si téma naštěstí poněkud přizpůsobili a věnovali se obecnějším úvahám o konkurenceschopnosti české ekonomiky v pokrizovém období.
Vladimír Dlouhý zmínil, že většina západní Evropy dnes vychází z toho, že jejich životní úroveň je už tak vysoká (většina rodin už má dvě auta), že dále chtějí měnit už jen kvalitu života, a to podle zadaných sociálních a ekologických strukturálních parametrů. Mnohem lepší je Montiho zpráva o vnitřním trhu, z ní by měly veškeré výhledové strategie vycházet. Petr Havlík (Ústav sociální a ekonomické historie vídeňské univerzity) podotkl, že cíl této unijní strategie, čili vydávat na vědu a výzkum 3% HDP, byl přece oficiálně deklarován už v polovině 70. let v socialistickém Československu. Petr Zahradník (NERV) upozorňuje na to, že se nemůžeme donekonečna spoléhat na to, že budeme "dohánějící ekonomikou". Taková teze je ovšem velmi sporná: má to snad znamenat, že se máme automaticky smiřovat s tím, že s postupným přijímáním (západo)evropských standardů ekologických, sociálních a jiných co nevidět ztratíme své dnešní konkurenční výhody a náš HDP poroste jen tak „rychle“ jako v eurozóně?
Radek Špicar (Škoda Auto) kritizoval to, že dnešní počet českých vysokoškoláků vzrostl na úkor kvality, že je dnes nedostatečný zájem o technické obory a dokonce vzniká nedostatek pracovní síly, přitom až 40% HDP ČR tvoří průmysl. Ten prý potřebuje kvalitní dopadové analýzy zákonů, protože pak by se mohlo ukázat, že mnohé zákony vůbec není třeba přijímat. Josef Zbořil (Svaz průmyslu a dopravy) ale namítl, že se takové studie dopadů beztak zadávají těm, kteří jsou schopni přinést požadované výsledky.
V diskusích bylo připomenuto, že se dnes bohužel celosvětově prosazuje trend k vyřazování sankčního mechanismu trhů. Podle diskutujících průmyslníků se dnes v Evropě prý málo lidí zajímá o exaktnější studijní obory. Jistě, neochota studovat náročnější, exaktnější studijní obory je dobře patrná i v ČR posledních let. Zde by ale ten, kdo veřejné vysoké školství platí, měl mít právo říct, jaký má být poměr ze státního rozpočtu placených studentů všemožných společenskovědních oborů (socio-ekologická a kulturní antropologie a podobné) a oborů jiných. Posílení manažerského řízení VŠ, po kterém diskutující volali (kdo platí, nechť i rozhoduje) zdůvodnitelné nepochybně je.
Co ale se strategií Evropa 2020 s oficiálním podtitulem „inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění"? Hrozila by snad bez strategií tohoto typu vyšší nezaměstnanost? Byl by snad ekonomický růst nějaký hloupý, neudržitelný a vylučující? Orgány Evropské unie se domnívají, že ano a že je takový nežádoucí vývoj nutno korigovat z bruselského centra, nejlépe různými politicky vymahatelnými strategiemi. Pak se ovšem naskýtá úsměvná otázka: jak katastrofický by asi musel být vývoj v EU v posledním desetiletí, nebýt Lisabonské strategie z roku 2000!