Jako většina ekonomických pozorovatelů jsem si až doteď myslel, že politika drastických škrtů a úspor, které pod dohledem Unie nařídilo Německo nesolventním státům eurozóny, je tragický omyl. To ona v recesi (a světové stagnaci) prohloubila úvěrovou krizi i deflaci jižních států, likviduje průmysl i mladou generaci a záchrana bude tak jako v Řecku nakonec stát mnohem víc (bude-li jaká), než kdyby se…No ano, "tiskla měna" – čili tzv. uvolňovala kvanta peněz a škrtalo pomalu a obezřetně jako v Anglii nebo vůbec ne jako v Americe. Jediný pohled na data Eurostatu mě vyvedl z omylu. Celý ten pokřik kolem propadu státních financí je totiž humbuk.

Současná diskuse se bohužel týká především rozpočtové disciplíny (maastrichtských pravidel) čili výše státního dluhu i rozpočtového deficitu a jeho obsluhy vyjádřeného poměrem k HDP. Ten sice v Unii klesl ze 6,9 procenta (2009) na 4 procenta (2012), ale daleko zásadnější pro výkonnost ekonomiky je ukazatel státních výdajů. Ty ovšem už v unijním průměru dosáhly 49 procent a v relaci k HDP klesly za stejné období jen kosmeticky o 1,7 procenta, jsou tak stále ještě o 4 procenta vyšší než před krizí (2007). Je zřejmé, že rozpočtový deficit lze snižovat buď snížením výdajů, nebo zvýšením příjmů, či kompromisním zvýšením i snížením. V absolutních číslech se utrácení státu (s výjimkou Řecka a Portugalska) nezastavilo vůbec, naopak průměr vzrostl na 6,3 procenta. Vlády tedy nezačaly snižovat deficit (s výjimkou Polska) úspornými škrty, ale zvýšením daní a politici matou veřejnost, mluví-li jen o deficitu nebo úsporách, když utrácejí jinde. Současná politika krizi prohlubuje, jde na úkor hospodářského výkonu. Propad nezpůsobily nepromyšlené a drastické škrty (méně peněz v oběhu), ale zvyšování daní (méně investic v oběhu). Vyrovnaný vysoký rozpočet a vysoké daně jsou hospodářství nezdravé, břímě státního dluhu padá na občany a prohlubuje úpadek (poptávku).

Definujeme-li krizi jako problém přebujelých státních výdajů, tak pochopíme, proč recese pokračuje. Nepochopitelné je ale v tomto kontextu doporučení Mezinárodního měnového fondu, aby vlády zpomalily politiku úspor, úspor, k nimž de facto vůbec nedochází. Doporučení by mělo znít: škrtat a (alikvotně) snižovat daně. A přestat věřit na zázračnou inflaci. I prostí lidé vědí, že výdaje státu jsou peníze, které někdo vydělal a které někde chybí. Čím skromnější stát, tím bohatší společnost. Recese má odstranit chybné investice úvěrové konjunktury a zmenšit stát. Je proto příležitostí. Snad se přece jen jednou dočkáme.

LN, 18.6.2013