Dluhová krize eurozóny se stala dominantním jevem roku 2010. Začala krizí řeckých veřejných financí, dotkla se Španělska, Portugalska – a nyní nachází dramatické pokračování v Irsku.

Příčiny řeckých problémů jsou zdánlivě jasné: vlády dlouhodobě falšovaly národní účetnictví a zadlužily zemi nad únosnou mez. Propříště stačí dát pozor na statistiky členských zemí eurozóny a ohlídat si rozpočtovou disciplínu. Samozřejmost, jaké Komise není schopna Tímto směrem také jde návrh Evropské komise. Počítá s těžkými pokutami pro členské země, které překročí meze Paktu růstu a stability. „Hříšné“ státy by měly platit až 0,2 procenta HDP. Pro představu, tato částka by pro Českou republiku (která ovšem v eurozóně není) odpovídala 7,26 miliardy korun za rok 2009. „Poselství je zřejmé,“ prohlásil José Manuel Barroso. „Zatáhneme za ruční brzdu, než auto sjede z kopce.“

Předseda Evropské komise použil dopravní analogii – a vskutku, navržená pokuta opravdu odpovídá mentalitě dopravního policisty. Ovšem poněkud méně rozumově obdařeného, abychom této profesi plošně nekřivdili. Kdyby Barroso a jeho kolegové uvažovali aspoň trochu inteligentně, museli by si uvědomit dvě skutečnosti.

Zaprvé existují situace, kdy je poměrně hluboký rozpočtový deficit správný, a dokonce nutný. Vezměme si českou ekonomiku v roce 2009. Dočasné ochabnutí zahraničního obchodu mělo za následek recesi průmyslu a výpadek daňových příjmů. Měla česká vláda okamžitě dramaticky zvyšovat daně anebo zavírat školy a nemocnice? Jistěže ne, tím by jen ekonomice uštědřila další kopanec. Za podobných okolností je lepší smířit se i s vysokým deficitem. Samozřejmě za předpokladu, že v lepších časech bude dluh splacen.

Správnější reakcí by bylo upravit Pakt růstu a stability, aby dynamicky odrážel hospodářský cyklus: přísnější pravidla během konjunktury, uvolněná během recese. Evropská komise není schopna něco natolik samozřejmého vymyslet, což je na pováženou.

Za druhé eurozóna má v sobě zabudovanou konstrukční vadu, která systematicky vede k nestabilitě. O jakou vadu jde?

Před deseti lety se věřilo, že když členské státy sníží inflaci pod určitou mez, bude společná měnová politika fungovat hladce. Jenže nefunguje. Proč: systém bere v úvahu jen inflaci v podobě růstu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Každý finančník ovšem ví, že existuje více druhů inflace – přičemž velmi důležitá je úvěrová inflace. Velmi rychlý růst objemu úvěrů znamená vysoké riziko vzniku masy špatných úvěrů. Jinými slovy, riziko bankovní krize.

Bankovní krize samozřejmě vznikaly již před zavedením eura, vzpomeňme na Švédsko během let 1990 až 1996. Ale systém národních měn a národních centrálních bank alespoň obsahoval dva korekční mechanismy. Především komerční banky měly omezený přístup k finančním zdrojům. A pokud to nestačilo, centrální banka měla možnost zasáhnout a nezdravě rychlý úvěrový růst zpomalit.

Když ovšem například Irsko vstoupilo do eurozóny, tamní komerční banky najednou získaly neomezený přístup k velmi levným repo úvěrům od Evropské centrální banky. Kromě toho ECB nemohla nikterak ovlivnit, co se dělo v irských bankách. Systém připomínal parní stroj, jehož konstruktér zapomněl na regulátor tlaku. Otáčky stoupají, tlak roste – a neexistuje bezpečnostní ventil, který by zabránil explozi.

Irský úvěrový kotel byl již před vstupem řádně roztopen; přijetí eura pak znamenalo nepřetržité přikládání plných lopat levných peněz po řadu let. V roce 1998 dosahoval objem bankovních úvěrů v Irsku hodnoty 100,8 procenta hrubého národního produktu. Koncem stejného roku byly zafixovány měnové kurzy a euro se stalo skutečností – byť ještě dva roky bylo nutné čekat na jeho fyzickou podobu. Tlak v kotli rostl: v roce 2006 již poměr úvěry/HNP činil 206 procent. O rok později, v roce 2007, to bylo již 231 procent! V tomtéž roce ovšem kotel praskl.

Koncem roku 2009 činil poměr úvěry/HNP již 279 procent. Ekonomika měla za sebou úvěrovou deflaci, ale hospodářství klesalo ještě rychleji. Na rozdíl od skutečných parních strojů výbuch finančního systému není dílem okamžiku, ale trvá mnohem déle. Třeba i řadu let.

Problémem Irska je fakt, že stát v roce 2008 vyhlásil absolutní garanci za všechny banky. Při takto obrovském objemu úvěrů to znamená, že bankovní krize by se okamžitě změnila v krizi veřejných financí. Podle nejnovějších odhadů se náklady na záchranu irského bankovního sektoru mohou vyšplhat až na 50 miliard eur. Tedy zhruba 40 procent HNP.

Nejen tedy veřejné finance, ale také vadná měnová politika je v Evropě zdrojem problémů a nestability.

LN, 2.10.2010

Autor je ředitel pro strategii, Partners, člen NERV