Zakřivení banánů a diskuse, zda se gouda smí vyrábět jen v Holandsku a syrečky jen v Olomouci, tedy přesněji řečeno v Lošticích, jsou obvyklou součástí folklorních debat o byrokracii v Evropské unii. Lidi to zajímá a vyvolává to emoce.

A mezitím se dějí v Evropě věci, které její osud předurčují na dlouhá desetiletí dopředu, ale veřejně se o nich nijak moc nediskutuje. Teď jednu další diskusi odstartoval alespoň v Česku Václav Klaus, když vetoval zákon, který do české legislativy přenáší směrnicí EU nazývanou REACH. Prezident opět, po marném boji s globálními oteplovači, osedlal Rosinantu a vyrazil s kopím proti větrným mlýnům.

Směrnice o osmi stech stranách textu, schválená již loni, zavádí naprosto bezpříkladnou regulaci nakládání s jakýmikoli chemickými látkami v množství větším než jedna tuna. Každá chemická látka musí být otestována a zaregistrována u nově zřízeného úřadu ve Finsku. Registrující firma musí zaplatit poplatek, jehož výše se odvíjí od množství zpracovávané látky. U takové malé české firmičky vyrábějící čehosi třeba sto tun to dělá osm tisíc eur, což není malá částka. Odhady chemiků uvádějí, že české firmy takto zaplatí minimálně pět miliard korun. A jak už to bývá, není to tak, že to zaplatí majitelé firem, ale ten, kdo výrobky chemického průmyslu kupuje, tedy spotřebitel.

Běžný spotřebitel, obklopený chemickými produkty více, než se mu zamlouvá, možná takovou regulaci vítá a má pocit, že z toho bude mít prospěch a zdravější životní prostředí kolem sebe. Neptá se, zda je to opravdu nutné a zda dosavadní kontrola chemických látek byla opravdu tak nedostatečná a zda u nás v Evropě chemický průmysl skutečně tráví Evropany a zkracuje jim život. Statistiky totiž nic takového neukazují. Průměrná délka života roste velmi solidními tempy a kvalita života také.

Předkladatelé směrnice se také neobtěžovali nějakým argumentováním dokázat, že v Evropě používané chemické látky jsou z nějaké významnější části skutečně zdraví škodlivé, systém kontroly chemických provozů nedostatečný, a potřebujeme tudíž přísnější metr než obyvatelé jiných kontinentů.

Prostě Greenpeace a další zelení spasitelé lidstva zaveleli a je to stejné jako v případě geneticky modifikovaných zemědělských plodin či biopaliv. Evropští politici sklapli podpatky, nikdo nezkoumal, jak je to doopravdy, co tomu říkají voliči, a tradiční průmyslové odvětví končí jak jehňátko o Velikonocích.

Je naprosto jasné, že REACH zdražuje chemickou produkci a svazuje ji hodně zamotanými byrokratickými uzly. S tím se mohou vypořádat možná velké nadnárodní koncerny, ale malé firmy zaměřené na inovace a hledání použití pro nově vznikající materiály budou masově končit. Vývoj chemických produktů se začne stěhovat z Evropy, protože tam, kde nelze efektivně vyvíjet a vyrábět, nelze ani zkoumat.

Odchody lidí z evropských špičkových vědeckých pracovišť zaměřených na chemii do USA a asijských zemí se znásobí.

A nakonec to, co má přispět ke kvalitnějšímu životnímu prostředí, bude fungovat naopak, protože nové pevnější a lehčí materiály třeba v automobilovém průmyslu mohou snižovat spotřebu paliv, ale budou nejprve uplatňovány tam, kde to bude levnější a jednodušší, tedy mimo Evropu.

Prostě my, co pamatujeme centrálně plánovanou ekonomiku, víme dobře, kam i dobře míněné a sebechytřeji regulované cesty vedou. Ví to i Klaus a pláče nad správným hrobem. Ale jak už to s hroby bývá, ten, co je v něm, už neobživne a REACH bude platit i přes Klausovo veto. Teď se můžeme těšit na regulace emisí kysličníku uhličitého. Tam budou dopady na ekonomiky minimálně dvacetinásobné a efekt pro životní prostředí zhruba srovnatelný. Jenže věřící regulátoři věří vědcům jen tehdy, když věda není v rozporu s jejich vírou. Že náš pobyt v těchto rukou je nebezpečný, to víme, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.

MfD, 13.8.2008