Nedávný summit EU rozhodl o vytvoření stálého Evropského mechanismu stability (EMS) a o přijetí tzv. paktu pro euro. Česká republika se stejně jako některé další státy (Británie, Maďarsko a Švédsko) rozhodla k této politické dohodě nepřipojit. Podle mého soudu je to naprosto správné rozhodnutí, protože toto aranžmá nám nic pozitivního nepřináší. Kritika postoje české vlády ze strany sociálnědemokratické opozice a ze strany některých médií je zcela nesmyslná. Prý budeme muset "chodit za dveře". Ano, nebudeme se muset účastnit placení cizích dluhů. A to je jednoznačně dobrá zpráva.

Nejprve se podívejme trochu do nedávné minulosti. Je to totiž velmi poučné. Politici, kteří EMS a Pakt pro euro schválili, tvrdí, že konečně má EU nástroj na "boj s krizí". Toto ale už tvrdili mockrát a není to tak dávno. Nemusíme ani chodit daleko před rok 2000. Stačí se podívat pouze "maastrichtská konvergenční kritéria" pro vstup do eurozóny a na "pakt stability a růstu". Tyto dohody měly zajistit správné fungování eurozóny na základě odpovědného hospodaření členských států. Přestože existovaly tyto závazky, tak se eurozóna nyní nachází ve své dosud nejhlubší krizi. Chvála Bohu, že nejsme jejími členy. Ostatně česká veřejnost toto již, na rozdíl od mnoha českých komentátorů, chápe.

Pojďme se ale podívat, proč k tomuto vývoji došlo. Ekonom by řekl, že eurozóna tvořená stávajícími členy není "optimální měnovou zónou", a proto je její fungování už od samého počátku obtížné. Aby mohla fungovat relativně dobře, musely by členské státy dodržovat dohodnutá pravidla hry, které najdeme ve zmíněných dohodách. Problém je v tom, že tato pravidla nyní v rámci EU27 dodržuje s vypětím všech sil pouze Lucembursko.

Všechny ostatní státy se v posledních letech ocitly mimo nastavené parametry přijatelného hospodaření. To se týká i České republiky. Problém je hlavně u dvou parametrů. Prvním jsou deficity státních rozpočtů, kde dle dohody má být přípustné maximálně 3%HDP. To nyní nezvládá ani Německo a Česká republika také ne (jsme někde kolem 5%). Druhým problematickým parametrem je celková míra zadlužení státu, kde je maximální přípustná hranice 60%. Toto kritérium Česká republika na rozdíl od skoro všech členů eurozóny dodržuje. Naopak Německo už tuto hranici překročilo.

Toto nedodržování pravidel obezřetného hospodaření je v kombinaci s nutností splácet obrovské dluhy hlavním zdrojem dnešních problémů v celé EU. Eurozóna se chybně rozhodla, že nenechá padnout žádného svého člena do platební neschopnosti. Za tím účelem vytvořila poměrně velký nejprve dočasný a nyní již i trvalý záchranný fond. Do tohoto fondu dají členové, kteří jsou již sami zadluženi, další peníze (které si půjčí) a pokud někomu z nich bude hrozit bankrot, tak si z tohoto fondu bude moci vypůjčit peníze levněji než na trhu.

Peníze takto již dostalo loni dostalo Řecko a Irsko a nyní se vyjednává pomoc pro Portugalsko. Pakt pro euro je potom jakýmsi politickým bičem na ty, kteří špatně hospodaří. Německá a francouzská vláda, které tento pakt navrhly, chtěly mít nástroj k tomu, jak dlužníky na periferii eurozóny umravnit. Požadavek na Irsko například zněl jasně, zvyšte firemní daně. Uplatnění sankcí proti státům, které nedodržují pravidla, je ale v EU velmi obtížné. Zatím se sankcionovalo pouze Portugalsko. Když hrozila sankce Francii a Německu, tak se "pakt" zmírnil.

Podívejme se ale na to, co by účast v EMS a Paktu, kterou tak hlasitě doporučuje ČSSD, přinesla České republice. Pokud by se tohoto plánu ČR účastnila, tak by musela do těchto dvou fondů napumpovat cca 180-200 miliard Kč. Tím, že se tohoto mechanismu placení řeckých, irských a dalších cizích dluhů neúčastníme, tak tyto peníze platit nemusíme. Ostatně máme svých vlastních dluhů dost. O to více se ale musíme starat o to, abychom do dluhové pasti nespadli. Českou vládu je proto nutné podpořit v jejím záměru dosáhnout do roku 2016 vyrovnaného rozpočtu.

Autor je historik a politik, poslanec Evropského parlamentu za ODS

Převzato z Fajmon.blog.idnes.cz se souhlasem autora