Železnice nám lézt do peněz jen tak nepřestane

České dráhy spolu se Správou železniční dopravní cesty loni vytvořily zisk přes dvě miliardy korun. Je to důvod k radosti? Ani omylem! Aby se společnosti dostaly účetně do černých čísel, stát do nich musel desítky miliard nasypat.

Jak České dráhy, tak Správa železniční dopravní cesty jsou dlouhodobě ztrátové. Tržby z jízdného a poplatků za používání železnic tvoří pouze třetinu nákladů – nákladů jako jsou odpisy předražených Pendolin a bezedné náklady na zaměstnance, kteří si kromě slušného platu užívají řadu požitků. Produktivita jejich práce je však v porovnání se soukromým sektorem žalostná, viz sloupec tržby na jednoho zaměstnance v následující tabulce.

* včetně oddlužení ve výši 5,88 mld. dle usnesení vlády
** dopravní služby vytváří zhruba 75% tržeb
^{Zdroj: Výroční zprávy společností}

Podle stylu hospodaření a vedení společnosti je jasně vidět, že obě firmy neberou změnu ekonomického klimatu po roce 1989 prakticky v potaz. Představují poslední ostrůvek práce a kvality služeb minulého režimu a tržnímu prostředí se brání, seč můžou. V minulých desetiletích dostaly České dráhy čas na transformaci, aby byly konkurenceschopnější. Jejich struktura se jen zakonzervovala a dotace na provoz železnice rostly až na dnešních bezmála třicet miliard ročně. A s dalším růstem se počítá i v příštích letech.

Zakázky jako na ministerstvu

A přitom České dráhy "zdědily" ohromné portfolio nemovitostí, které dnes už nepotřebují. Většina z nich jsou sice staré drážní budovy bez ziskového potenciálu, obchody s těmi cennými, které by mohly ohromné provozní náklady alespoň z části krýt, však připomínají tržní prostředí velice vzdáleně. Prodej lukrativních pozemků v centru Prahy za šestinu tržní ceny? Proč ne. Vždyť veškeré ztráty zaplatí stát, takže zakázky se můžou zadávat jako na ministerstvech.

Správa železniční dopravní cesty ale také není pozadu, předražené nákupy služeb od kamarádů managementu jsou na denním pořádku. A pokud už obě firmy nevědí, kdo má zažádat státní pokladnu o větší podporu, přehazují si majetek za dvanáct miliard mezi sebou.

Bez politické vůle žádný progres

Oleje do ohně přilily v roce 2009 kraje kontroverzní smlouvou, která přiklepla Českým drahám veškerou krajskou železniční dopravu na deset let dopředu. Proti smlouvě se konkurenční RegioJet brání už 2,5 roku u Evropského soudního dvora, zatím bez výsledku. Po posledních sněmovních volbách to už vypadalo, že se dráha otevírá soukromníkům. První vlaštovkou v podobě trasy Praha–Ostrava ale plány RegioJetu na provozování dalších tratí skončily – vláda nepřistoupila na dohodu ani za podmínky, že by trať z Prahy na Brno či Břeclav nemusela vůbec dotovat.

Slyším politiky prohlašovat: "Železnici do soukromých rukou dát nemůžeme. Jde o vládní strategické odvětví, které by podnikatelé mohli rozložit." Strategické odvětví to opravdu je, ale pouze pro politiky, protože domácnosti zaměstnanců Českých drah a Správy železniční dopravní cesty tvoří celé procento voličů. Odbory by navíc při větších změnách neměly potřebný "klid na práci" a ve velkém by se stávkovalo (stačí si vzpomenout, co napáchala hrozba zdanění režijek za úřednické vlády!), což žádné politické reprezentaci na popularitě nepřidá.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce