Jen miliardy do prevence záplav nemohou stačit

Ačkoli se může podle vydaných investic na prevenci povodní zdát, že se o snížení rizik snažíme, není to pravda ani náhodou. Vydané miliardy jsou v mnoha případech vynulovány tím, jakým způsobem se prevence velké vody pojímá a jak se chováme k vlastní krajině.

Jedenáct let od posledních velkých povodní v roce 2002 se v naší zemi mluví o potřebě preventivních protipovodňových opatření.

Jedenáct let do prevence povodní investujeme každoročně miliardy korun.

Stačí však, aby tři dny trochu víc pršelo, a povodně jsou tu zase. V některých ohledech dokonce horší než ty v roce 2002, v hlavním městě například kvůli velké vodě z pražských potoků Botiče a Rokytky.

Povodně byly, jsou a budou, napsal jsem již před lety. A to platí. Otázka tak pouze je, jak velké budou jejich důsledky.

Ačkoli se může podle vydaných investic na prevenci povodní a jejich mediálnímu obrazu zdát, že se o snížení rizik v ČR celkem snažíme, není to pravda ani náhodou. Vydané miliardy jsou totiž v mnoha případech vynulovány tím, jakým způsobem se prevence povodní pojímá a jak se chováme k vlastní krajině.

Začněme hned u protipovodňových investic. Podstatou řady z nich je obvykle nějaké prohloubení a opevnění vodních toků, což sice na jednu stranu zvýší jejich kapacitu, ale zároveň urychlí tok vody příslušným korytem. To je ovšem zcela opačný efekt, než jakého chceme dosáhnout - totiž zpomalení toků, vyšší míry vsakování vody a vytvoření prostorů pro její rozliv. Nebo akumulaci. Jistěže jsou na mnoha místech k tomu určené retenční nádrže - ty však často svou kapacitou nestačí. Je proto na čase vážně diskutovat o výstavbě poněkud větších akumulačních celků - přehrad.

Minimálně na Berounce by se pro ochranu tamních obyvatel nějaká hodila. Bohužel, dnes jsou přehrady tabu, ochrana živočichů je přednější než ochrana lidí. Nebýt předků, jsme na tom ještě hůře - ačkoli si to málokdo uvědomuje, dokáže v minulosti vytvořená soustava jihočeských rybníků i dnes velkou vodu (spolu s vltavskou kaskádou) právě z tohoto území naší země výrazně zpomalit. Dnes bychom nepostavili asi nic, určitě by někdo proti takovému kroku vytvořil nějakou petici.

A přesto stavíme - a špatně. Zabíráme zemědělskou půdu a postupně ji zabetonováváme. Logistická centra, příměstské kolonie nebo městská parkoviště v drtivé většině případů neřeší vsakování vody do půdy, protože by to vyšlo na více peněz a kvůli tomu by buď stavební firmy nevydělaly tolik, nebo by vzrostlo nájemné. Byznys tak vítězí nad veřejným zájmem, přičemž žádná povinnost stanovující třeba maximální odtok do kanalizace z určité lokality neexistuje. Zábory zemědělské půdy jsou přitom stále lukrativní - a nedávno zvýšené poplatky za vyjímání pozemků ze zemědělského půdního fondu chtějí politici napříč politickým spektrem na návrh Senátu zase snížit.

Jsme-li u zemědělské půdy, pak je třeba konstatovat, že se v ČR od roku 2002 plochy povodně podporující širokořádkové kukuřice zvýšily o více než 50 procent. Samozřejmě lze kukuřici pěstovat i "nepovodňovým" způsobem, ale i to je dražší a pracnější. Za růstem ploch kukuřice je přitom zejména výstavba bioplynových stanic, které i díky tlaku zemědělců podporoval stát. Stejně jako v případě investic do protipovodňových opatření ovšem i tady platí, že záleží především na způsobu realizace. Bioplynky likvidující zemědělský odpad a vytvářející lokální energetickou nezávislost na centrálních zdrojích energie jsou naprosto v pořádku. Bioplynky s kapacitou nad 0,5 MgW pojídající lány širokořádkové kukuřice jsou ovšem jednou z příčin povodní.

Bohužel lze říci, že se situace v naší krajině oproti roku 2002 přes mnoho vynaložených peněz na prevenci povodní v řadě ohledů spíše zhoršila. Podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany vod se stále zvyšuje riziko vodní eroze. Nevhodná skladba plodin pěstovaných na orné půdě se prohloubila. Tisíce čtverečních metrů krajiny pokryl beton. Opravená koryta potoků vedou vodu rychleji do nižších poloh. Nové vodní plochy na akumulaci vody, alespoň formou rybníků, téměř nevznikají a přehrady jsme si zakázali.

Starého psa novým kouskům nenaučíš, praví české přísloví. Možná v tom je řešení - totiž učit novým kouskům mladé psy. Jinými slovy - chce to změnu přístupu a přehodnocení dosud podceňovaných rizik, jako je povodňový potenciál Botiče v Praze. To vše musí přitom být součástí jednotné, komplexní vize jdoucí napříč resorty a zákony. Dokud si bude hrát každý na svém písečku a naslouchat názorům ať již stavební, či betonové lobby, nebo ortodoxním ochráncům žížal, těžko se pohneme z místa. Což není nic proti žížalám, naopak, jejich vyšší množství v půdě je právě jednou z cest protipovodňové prevence...

MfD, 4.6.2013