Válka proti naší civilizaci, demokracii a svobodě pokračuje. V její zatím poslední bitvě padly tisíce Američanů. Celý civilizovaný svět vyjadřuje Americe soustrast a podporu. Všichni spojenci USA – i my – nabízejí svoji pomoc. (Psáno 12. září 2001.)

V minulosti proběhlo mnoho bitev, kdy tomu tak nebylo. V době první naftové krize, kdy Sovětský svaz poňoukl své arabské přátele, aby zavřeli Západu kohoutek s ropou, pravil prezident Nixon přibližně toto: „Když my máme mrznout, ať oni chcípají hlady.“ A zakázal prodej americké pšenice do SSSR.

Obilí Rusům prodala Kanada.

V úterní debatě na ČT1 prohlásil americký občan a český spisovatel Jan Beneš: „Amerika krmí dvě třetiny zeměkoule. Možná, že někdo nedostane najíst.“ Od Američanů. Ale který spojenec jako první poskytne dobře placenou „humanitární pomoc“ nepřátelskému státu?

V roce 1986 zaútočili Lybijci na diskotéku s americkými vojáky v Německu. Odvetou byl nálet amerických letadel na Tripolis. Evropští „spojenci“ USA odmítli přelet válečné letky přes svá území...

Před několika týdny zaútočili představitelé některých arabských a afrických zemí v Durbanu na Spojené státy kvůli jejich politice vůči Izraeli - vadí jim, že Američané morálně a politicky podporují právo státu Izrael na existenci. Tato elementární politická slušnost USA „vzbuzuje hněv a nenávist našeho lidu“, slyšíme i dnes z úst militantních palestinských vůdců. Američani se zvedli a práskli dveřmi, z durbanské konference odešli i Izraelci. Evropští spojenci USA zůstali sedět a vyjednávali s nepřáteli civilizace, demokracie a svobody kompromisní text hloupé deklarace...

Ministr Kavan a celá EU „neviděli důvod k odchodu“.

Doufám, že příště ho uvidí. Doufám, že si konečně evropští politici i občané uvědomí, že jsme v dlouhodobém boji, ve kterém nás ještě čeká mnoho bitev.

Dnes hlasitě deklarujeme naše spojenectví a solidaritu s krvácející Amerikou. Kéž by nám to vydrželo!

Poznámka 2010: Evropští politici a evropští občané nechtějí bojovat za „americké“ (svoje) zájmy (elementární solidaritu a vlastní existenci) ani dnes. Po deseti letech je nové pouze to, že za to už nechtějí bojovat ani Amíci...

Poznámka 2021: Ale ještě jim to chvíli trvalo, než se v Afghánistánu rozhodli nechat se porazit. A nás podrazit. My jsme tam tedy svou spojeneckou povinnost splnili. Ale dnes se musíme ptát, jestli ji příště splní Američané…

Psáno na Nové Louce dne 12. září 2001, v Neviditelném psu vyšlo den nato pod nadpisem „Spojenci dnes i zítra“.
Podruhé vyšlo na mém blogu Šamanovo doupě o devět let později (jen s drobně doplněným nadpisem).

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.