Z občerstvovacího místa na severním konci Kirjat Šmona, kde jsme společně s místními vrabci drželi po návštěvě přírodního parku Tel Dan oběd nejdříve sjedeme po silnici 90 k jihu, odbočíme z ní na východ na silnici 977 a po nějakých celkem 10 km dorazíme do kibucu Neot Mordechaj. Ten byl založen osadníky z Anglie, Rakouska a samozřejmě Československa. Stalo se tak teprve v roce 1946 v místě, kde do té doby byli v okolí pouze arabské vesnice. Arabům se to nelíbilo a na své nové sousedy zaútočili hned po založení osady. A zabili přitom dva zakladatele. 15. května 1948, druhý den po vyhlášení nezávislosti Izraele na toto území zaútočilo z východu 4.000 silně vyzbrojených syrských vojáků ze 7 km vzdálených Golanských výšin. Ze západních, asi 6 km vzdálených hranic to prublo na Izrael celkem 2.000 Libanonců, ale těm se vůbec nevedlo. Toto území, přiřčené tehdejším plánem OSN Izraeli, zůstalo židovské díky izraelským vojákům teprve se tvořící armády. Od šestidenní války v roce 1967, kdy Izrael dobyl Golanské výšiny, odkud Syřané s chutí ostřelovali vesničany, pracující na poli, se ona východní hranice posunula o dalších fantastických 15 km. (Více o dnes zprivatizovaném kibucu na Wiki.)

Vesnička je proslulá zejména manufakturní výrobou legendární izraelské obuvi Teva Neot. Už z domova jsem se těšil že si zde koupím skvělé kožené sandály a zahodím ty od pana Huskyho, ve kterých jsem se už coural v Izraeli v letech 2016 a 17, ale později taky v letních rodných Jizerkách a milované Praze. Tyhle boty jsou vybaveny místním vynálezem. Pokud si prochodíte korkovou stélku, můžete si ji levně vyměnit a nemusíte vyhazovat celou botu! Měl jsem dobrou vůli si ty krásné botky samochodky koupit, tři tisícovky by odpovídaly i české ceně (některých nezlevněných bot), ale velikost 43 byla kratší než moje stará dvaačtyřicítka! Dokonce i velikost 44 byla o něco menší, a hlavně stélka byla v oblasti prstů trochu užší než má noha. Než jsem se pustil do zkoušení pětačtyřicítek přešla mě chuť nakupovat, a tak jsem zbytek izraelského zájezdu absolvoval ve svých starých polorozpadlých sandálech.

Kamalův bus nás pohltil kolem druhé hodiny. Máme dobrý čas na ještě jeden krátký výlet. Směřujeme po devadesátce opět na sever. Znovu projíždíme Kirjat Šmonou, opět můžeme při čekání na křižovatce obdivovat vesele natřené ukořistěné syrské samochodky. Psal jsem, když jsme tudy jeli poprvé, že pocházejí z války z roku 1948, ale ne. Radek mě teď opravil: Pocházejí z další války, šestidenní, a jde o tři kořistní kusy samohybné houfnice SU–100 sovětské výroby zabrané syrské armádě.

Asi deset kilometrů na sever od Kirjat Šmony přijíždímě k městečku Metula. Je obehnáno kamenou zídkou, na níž je ještě drátěný plot. Masivní brána je otevřená, zavírá se až na noc. Obec je ze tří stran obklopena Libanonem. Na její severní straně končí devadesátka u přechodu do Libanonu. Býval tu „Good Fence“. Dávno není „good“ (jako třeba nedaleký mezialávitský přechod Ghadžar, o kterém jsem psal minule), zůstal je „fence“ (plot).

Zatímco Chulské údolí tvoří tzv. „Galilejský prst“, vybíhající mezi Golany a pohořím Naftali z Galileje na sever, tak teď jsme na samém ostří nehtu Galilejského prstu. Mezi Libanonem a Libanonem je to tu široké necelé dva kilometry. Vejde se sem severní výběžek horského pásu Naftali tvořený horou (Har) Cfija (Zefiya), na jejímž severním úbočí leží sídlišťátko novějších domků v několika ulicích, samotná Metula a ještě hluboké údolí, kterým protéká říčka, či spíš potok (Nachal) Ajun. Ten protéká stejnojmenným přírodním parkem. A na jeho vodopády se teď jdeme podívat.

Na parkovišti zaujme ostatní účastníky zájezdu landrover izraelské armády i jeho posádka. Jiní zase objímají eukalypty/ blahovičníky. Nejsou starší pětasedmdesáti let, začali je tu vysazovat až Izraelci v naději, že vysuší mokrou půdu. Mne zaujme další masivní brána v plotu, tentokráte zavřená. Uzavírá přístup k historickému kamennému mostu přes zde nenápadný tok Ajun. „Historický“ je ten most ne proto, že by byl řádně biblicky starý. Postavili ho Britové teprve v letech 1943-44. Historický je proto, že má svou historii: V roce 1946 byl zničen Palmachem v rámci akce Noc mostů, která měla za úkol ztížit přesuny vojenské síly britských protektorů. Britové pak most opravili. Palmach ho opětně zničil v roce 1948 tak, aby tudy nemohli do země vniknout Syřani a Libanonci. A nevnikli. V osmdesátkách byl most znovu opraven, ale dnes je nejspíš jen bodem mezi dvěma ploty na izraelsko-libanonské hranici.

Jsou tři hodiny když začínáme sestupovat do asi dvacet metrů hluboké průrvy, protékané Nachal Ajun. Máme před sebou jen dva a čtvrt kilometry po modré značce k dolnímu parkovišti, kam pro nás Kamal přejede. Přesto nás u kasy upozorňují: Máte na to pouze dvě hodiny, park se v šest zavírá! To bude v poho. Jdeme dolů po schodech, přecházíme dřevěný můstek a zastavujeme se u prvního, asi 9 m vysokého vodopádu. Přesněji pod ním, u dopadové tůňky, do které vstupuje hned několik zutých kolegů fotografů. Odpustím si toto zdržení a fotím fotografy. Ještě nás čekají tři podstatnější vodopády. Ten první je vzdálen jen 730 metrů a jmenuje se Mlýnský.

Nemusel jsem si osušovat nohy, ani se obouvat. Přesto jsem za chvíli zase poslední. Fotím si totiž cestičku po které jdeme. Vlevo se skrývá za zelenou džunglí tok Ajun, vpravo je v kolmo prokopané stěně na boku údolí patrná stratigrafie valounků a valounů, písku a písečků, jak se říčka prokousávala geologickými dobami usazování.

Tady se pod dalším můstkem ukazuje kus vody, zvědavě z něj vyhlíží želva. Udivuje mě, jak se její kostkovaný krunýř otiskuje do hladiny. Zadní voj výpravy dohoním u ostružinových křovisek. Okoušíme sladké černé plody, ale jsme upozorněni kolegou znalcem: V přírodní rezervaci bychom neměli jednak jíst a jednak okusovat přírodniny!

Říčka padá dolů, my jdeme po pravém břehu po vrstevnici a vycházíme na náznak náhorní plošiny. Je odtud dobře vidět na vysoký horizont nad levým břehem: Dole pod námi je hustá zeleň, z ní vychází strmý okraj strže, nad ním kamenitý svah, ozdobený na horizontu řádkou stromků. Mezi nimi stojí auta, jejich posádky vystoupily a užívají si výhledu. Starší dvojice si k tomu sedla na příhodnou lavičku, jak mi prozrazuje zoom. A tamhle další zaparkovaná auta a další pozorovatelé. Libanonci? Ne. Je tam silnička, která ještě patří Izraeli. „Israel Security Road“ je ta cesta označena na Mapách.cz. Aha! A vede k ní ten natřikrát stavěný most! Libanon je až za ní a za plotem, který ji těsně doprovází. Silnička za hranicí je určena dle svého názvu United Nations Road pro pozorovatele OSN. Mají smůlu - vodopády Ajun odtud nevidí.

Písečná stezka nás vede mezi keři až k sestupujícím dřevěným schodům, zvících železničních pražců. Sejdu po nich jen deset metrů níže, na místě se to zdá být propastí. Do jezírka tu ze skály asi dvaceti metrů vysoké stéká dvojice vodopádů. Končí suché izraelské léto, po zimních deštích musí být zdejší pohled opravdu působivý. Voda zde kdysi i pracovala - kousek proti proudu se o skálu opírá torzo zdi - zbytek mlýnu, který skončil svou službu v nehistorickém roce 1920.

Lidé opět lezou do vody, já tedy ne. Ani na kameny v tůňce, na kterých se nechávají fotit. No, taky si na jeden vlezu, ale opatrně a jen kvůli zážitku. Hlídám si foťáček, abych si ho hned nenamočil a nezničil jako loni v létě v Jizerkách. Díky tomu mohu opět použít náskoku k focení.

Jenže dvě, tři nedůležité fotky jakési pavučinové plísně mne vzdalují zadnímu voji výpravy. Nešť, neztratím se, modrá mne vede. Po dalším půlkilometříku bychom měli navštívit vodopád HaEshed.

Pospíchám zeleným tunelem uvnitř křoví, zrychluji u štěrkových stěn, marno, výprava poodešla. Stále musím fotit. Z dalšího vodopádu vidím z výšky jen dopadové jezírko.

Je mi stoupat po schodech, které jsou připraveny vždy jen pro jednu nohu. Takhle se ušetří a schody mohou být strmější.

Dostávám se na vápencovými kameny posetou sienově hnědou náhorní pláň, posetou vysokými bílými květy. A hele - na druhou stranu údolí tu míří jakási rezavějící roura, chráněná plůtkem a výstražným nápisem: „Mortal danger! Do not walk on the pipe!“ No, to by mne ani nenapadlo. Stejně, jako mě nenapadlo jít až k okraji strže a fotit ji shora. Však jsme byli hned na začátku varováni výstražnými cedulkami: Můžete sklouznout po kamení. Může se s vámi utrhnout okraj. Clif edge! V národních parcích prostě choďte po cestě. Když je napsáno „DO NOT WALK“ tak tam nechoďte. Nebezpečná místa nebývají chráněna ploty, má se za to, že poutník není trotl a neleze, kam nemá.

Strž je vlevo, a vida, tu je plot zprava. Cesta vede na vyhlídku nad závěrem kaňonu. Dřevěná plošina vybíhá nad jeho stěnu. Plot odbočuje ostře doprava. A hele: Je tam pítko, u něj poslední členové výpravy. Dohnal jsem ji. Jen se chci ještě rozhlédnout. Je odtud vidět protější svah se zbytky havarovaného schodiště. Kolmou pseudoskálu, tvořenou udusaným štěrkem. Klikatici sestupujícího schodiště. A támhle už je parkoviště s Kamalovým šedým busem. Jdu se k pítku napít a nabrat vodu do láhve. A co je to za tím plotem vpravo, za tújemi, které ho zevnitř ohraničují?

Hřbitov! Metulský hřbitov. Trojúhelníkovitý hřbitov, vybíhající nad kaňon Nachal Ajun.U pítka se setkávají dva ploty: Plot hřbitova a plot kolem rezervace. Branka v něm je zajištěna visacím zámkem na řetězu. Dochází mi: To pítko v rezervaci je zřejmě napájeno vodovodem sousedního hřbitova. Výhodná kooperace!

Od parkoviště se z reproduktorů ozývá naléhavý hlas. Neumím ivrit, ale rozumím: Blíží se konec otvírací doby, prosíme turisty, aby se chystali vyjít z rezervace! Koukám se na hodinky: Je teprve čtvrt na pět. Ale pravda, poslední vodopád, Mapal ha-Tanur o výšce 30 metrů jsem ještě nenavštívil. Díky tomu reprodukovanému naléhání jsem pochopil úlohui toho člověka, co se za mnou už nějakou dobu táhne s pytlem na odpadky. Když se zastavím, nepředejde mne, ale sedne si a vyčká, až se posunu dál já. Je to ranger, který jde za posledním návštěvníkem, aby jim v oplocené rezervaci někdo nezkejs.

Běžím po schodech dolů. Je tady sice avizovaný „slipping hazard“, ale moje stařičké sandály neklouzají. U posledního vodopádu zastihnu výpravu, která se už ale vrací od vyhlídkového místa. Alespoň mi ostatní účastníci zájezdu nebudou odtamtud stínit výhled fotoaparátu. K vodopádu se jde kousek vlevo proti proudu, ve kterém se honí hbité ryby. Betonová cestička je zprava ohraničena plůtkem nad zídkou, pod kterou proudí voda, vlevo štěrkoskálou a shora chráněna kovovou sítí, ve které uvízly padající kameny. Cesta končí vyhlídkovou plošinkou nad tůní, do které spadá opravdu vysoký vodopád. Musím si sednout do rohu a foťák dát až k dřevěné podlaze a ještě natočit šejdrem, aby se mi dopadající proud vešel do objektivu bez zábradlí a bez ochranné sítě. No, snad se povedlo.

Čeká mne posledních několik set metrů. Nejdříve se vrátím k místu, kde jsem sestoupil z posledního schodiště. Vede odsud na druhý břeh můstek. Ale za ním je jen plot a sesutá půda. Aha, ve svahu nad ní jsou ty zborcené schody, které ještě vedou k další vyhlídce. K té se dnes dá dojít od parkoviště. Ale nemusíme. A nejdeme.

Výpravu dostihnu na parkovišti, kde máme krátký rozchod na záchody. Autobus vyjíždí na devadesátku v 16:53. Na jih do hotelu Berger to máme asi 63 km. Mapy.cz predikují cestu dlouhou 52 minut. A v šest je večeře. Akorát to stihneme.

Ale že jsme si ten druhý den našeho pobytu v Izraeli užili do poslední mrtě!

Prožito v kibucu Neot Mordechaj a v kaňonu Nachal Ajun v neděli 1. října 2023, zapsáno v Praze v úterý 21. listopadu 2023.

Předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupěDalší snímky viz Facebook autoraNávštěva v Metule popsána i v rámci článku z roku 2006 Mír pod hřebenem