Hotele, sladký hotele!, zaradoval jsem se, když jsme dokončili náš první turistický den v Izraeli. Bylo 30. září 2023 čtvrt na šest večer izraelského letního času, pomalu končil šabat. Večeře je v šest, to je tak nejvyšší čas krátce se osprchovat a převléknout k večeři. Pravé hotelově izraelské. Rýže, opečené brambory, několik různých mas a samozřejmě chumus. Pozor na olivy - jsou s peckami!

Teprve po večeři je čas trochu vybalit a rozbalit. Prodlužovací pes hbitě vklouzává do zásuvky - sláva, už nejsou ani drobné problémy, jako jsme měli před sedmnácti lety. Izraelské zásuvky mají tu výhodu, že jejich zdířky mají stejnou rozteč jako naše kolíky. Problém trochu dělalo, že byly původně tvarovány pro ploché vidlice. Ale i kulaté kolíky se do nich daly narvat. Později měly zásuvky uprostřed hranaté díry vevnitř ukryt ještě kruhový otvor. No a v hotelu Berger byly kulaté díry zdířek patrny už zvenčí. Nedělá se to dnes ani tak kvůli turistům, jako prý kvůli velké zálibě Izraelců kupovat si evropské (německé) elektrické spotřebiče. Ihned jsem zapojil své spotřebiče druhé třídy (šňůra se dvěma vodiči a dva kolíky na zástrčce), totiž nabíječky mobilu, foťáku a notebooku. Přehrál jsem fotky z karty do noťase, abych měl zálohu. Rozdělil jsem je hned do několika adresářů, podle všech cílů, na které jsme dnes přinatrefili. Mám tu zkušenost, že pokud to neudělám hned ten den, co jsem snímky nafotil, tak pak později mám v tisícovkách fotek nestrukturovanou džungli, ve které nic nenajdu.

Důležitá elektrotechnická poznámka: Zásuvky v Izraeli nemají uzemňovací kolík, avšak uzemňovací zdířku. Izraelské zástrčky mají tři kolíky. Pokud do zásuvky strčíte spotřebič třídy ochrany I (tři vodiče - rychlovarná konvice) bude fungovat, ale neochrání vás.

Konečně jsem se taky podíval na dnešní esemesky. Ta první, kterou jsem obdržel od místního operátora po přistání na letišti Ben Guriona poblíž Tel Avivu začínala:

„Vítejte v Palestině!“

Aha? Fiktivní stát Palestina má svého operátora? A mezinárodní letiště? Anebo je už Tel Aviv součástí bájeslovného „Západního břehu“? Anebo je už Izrael celý palestinský „od řeky k moři“? Ale ne. Mým operátorem je zatím český Tesco Mobile a britské Tesco není ani tak evropsky předposrané jako přímo anglicky muslimské.

Další SMS přišla od dcerky Terky. Užívala si s kamarádkou koloběžkového treku na cyklotrase podél Dunaje. Ve 7:48 mi napsala:

„Byla jsem v Mauthausenu a nenávidím Němce.“ Měla sice svého dědečka během dávné druhé světové války ubytovaného v blízkém Gusenu, ale ten nám téměř nikdy skoro nic o svém tamějším pobytu nevykládal. Je zvláštní, že jsem tuhle zprávu dostal právě v Izraeli. Kde neměli Němce (nikoli „nacisty“, ale obecně Němce, němčinu, skladatele Wagnera a německá auta) hodně dlouho neradi. Dokud si hříchy svých rodičů a praparodičů další německé generace neodpracovaly.

V 15:10, tedy ve středoevropském čase, ve kterém jsme začali sestupovat z náhorní plošiny ve výšce 150 metrů nad mořem (a 360 m nad Galilejským mořem) serpentinami po úbočí vyschlého šelfu k onomu jezeru Kineret, jsem dostal další uvítací esemesku:

„Vítejte v Jordánsku!“

Nu, Jordánsko je odtud 17 km jihovýchodním směrem. Sýrie nás nevítala. Ta se skrývá na východě za kdysi svými Golanskými výšinami. (Neměla z nich trvale střílet na kibucníky pod nimi.) A je z tohoto rozhledového místa daleko dokonce 30 km. Stejně jako Libanon na severozápadě. Když už mám otevřené Mapy.cz, změřím si ještě vzdálenost k moři. Odtud, z místa, kde mne uvítalo Jordánsko, je směrem k západu vzdálené neuvěřitelných 40 km. Já jenom abyste si uvědomili faktickou „velikost Izraele - v porovnání s dostřelem teroristických raket.

Než jsem uspořádal všechny své věci je skoro jedenáct večer. To už nevypadá na podvečerní procházku k jezeru. Tak snad zítra. Moc jsem toho v letadle nenaklimbal a ráno vstáváme - fakt v šest? Snad v půl sedmé, snídaně je od sedmi. A když přijdu na snídani ve čtvrt na osm, nic se nestane. Nic se nestalo až na to, že mám na snídani jen půlhodinu času. Čeká nás další pracovní den odpovědného turisty. Kamalův autobus vyráží už v osm hodin, Radek ale určuje velitelský čas k nalodění na 7:55. Stihl jsem osmou - a nebyl poslední!

Hotel Berger je situován ve svahu na na Ohel Jaakov asi kilometr a půl nad přímořskou rovinou. Autobusem jsme dole za pár minut, konkrétně na ulici HaJarden, ještě konkrétněji u směnárny. Koupit si v Praze šekely prakticky nelze, jen dolary, které si pak v Izraeli vyměníme za šekely. Když jsem si v Praze kupoval dolary, přikoupil jsem si jich sto padesát navíc. Ty si dnes u nás vyzvedl Radek. Speciálně pro tuto příležitost jsem v pražské směnárně kupoval jednu stovku a jednu padesátku, aby pak náš průvodce neměl moc papírků. Bude se z nich platit vstupné i různá spropitná (tipy, bakšiše). Včera jsme navšívili spoustu míst, ale všechna byla bez vstupného. Utráceli jsme jen za oběd v drúzské restauraci Mafyat Abulfyat poblíž Keren Karmel. Platil jsem kartou 18 šekelů a při přepočtu přes aktuální kurz eura (24,9 €/Kč) a s přirážkou banky mě šekel vyšel na 6,21 Kč. (Zatímco jeho aktuální kurz zněl 6,07.) Utratil jsem je za skvělý oběd stylu „co kdo sní“ i s polévkou, který bych nikde v české hospodě za 111,84 Kč nepořídil.

Teď bychom si tedy konečně rádi zakoupili šekely, ale není u koho. Zatímco na skleněných dveřích směnárny je jasně napsáno, že otvírají v osm, ony dveře zůstávají uzavřeny. A za nimi nikdo. Tak buďto si směnárník přispal, anebo drží zvyk izraelských muslimů neuznávat místní letní čas. Jeho chyba, za křižovatkou je jiná směnárna. Pražské dolary si ponechávám, šekely, přesněji tedy nové izraelské šekely (“nové“ od roku 1985, NIS, ₪) si kupuju za eura, která mi zbyla z letního potápění na maltském ostrově Gozo. A ještě si nějaká eura nechávám do zálohy. Pár šekelů mám ještě od minulé návštěvy Izraele (2017), hlavně drobné, které se můžou hodit. Hotovost teď mám ve dvou peněženkách. V jedné nepoužívané české koruny a eura, ve druhé příruční dolary a šekely. Dvě debetní karty to jistí. Zdálo by se, že v moderní době a elektronicky špičkově vybaveném Izraeli je hotovost zbytečná - ale proč dávat bance procenta navíc za platbu kartou? Když jsem za svá eura dostal šekely v aktuálním kurzu 6,07? Krom toho je na tržišti a v súcích vhodné platit šekely, protože ne vždy si dokážete spočítat, jestli platíte dolary či eury ve výhodném kurzu.

V té chvilce mezi návštěvami obou směnáren jsem se rozhlédl kolem. Támhle v tom hotýlku na Jonahan Ben Zakai jsme s Janinkou na jaře 2016 bydleli, támhle na té blátivé placce jsme parkovali. Ona placka zvící celého bloku dosud není zastavěná, asi má její majitel velké oči při jejím prodeji, anebo investor zkrachoval. Protože Tiberias se bouřlivě rozvíjí, jak mám možnost přesvědčit se, když konečně odrazíme od směnárny po silnici číslo 90 k severu. Na strmých svazích nad jezerem Kineret, které byly minule pusté, vyrůstají nejen nové terasovité hotely, ale i sídlišťátka rodinných domků. Ale už v tom roce 2016 bylo patrné, že město masivně investuje do infrastruktury. Všiml jsem si tehdy zdánlivě nesmyslně dimenzovaných komunikací, energetická, vodní a odpadní střeva nebyla patrna. Konstatování z Wikipedie, že v případě Tiberias „jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací“ (43.700 obyvatel v roce 2017) dnes už neplatí.

Jedeme kolem jezera, hladina vpravo, strmé svahy vlevo. Tehdy v tom roce 2016 jsem si zapsal:

„Silnice č. 90 mi připomíná legendární Panamericanu, která je také různého charakteru, od dálnice po stezku deštným pralesem. Tahle Pan-izraelica však variuje pouze mezi rychlostní silnicí, točitou okreskou a přecpaným městským bulvárem – a naštěstí není nikde přerušena.“

Přímo v Tiberias se devadesátka rozděluje na dvě jednosměrná ramena, která procházejí městem, a dělají z jeho centra obrovskou kruhovou (přesněji oválnou) křižovatku. Pod novým terasovitým předměstím jedeme po čtyřproudé silnici, jejíž středový pruh je ozeleněn keříky a mladými palmami. Po vyjetí z města zůstávají jen dva pruhy, oddělené pouze dvojitou čarou. Rozdělení směrů je zdůrazněno vystupujícími kovovými obdélníky. Pak i ty mizí. U Tabghy odbočujeme z pobřeží vlevo vzhůru do hor. Točitou horskou silničkou stoupáme z hloubky 200 m p. m. kolem hory Blahoslavenství na náhorní planinu ve výšce 200 m n. (Středozemním) m. Tady se na téčkové křižovatce napojujeme na kolmou (východozápadní) čtyřproudou osmdesát pětku - která tady končí, alespoň co se číslování týče. Zde jsou oba směry odděleny hned dvěma dvojitými čárami, které sice „nejsou zeď“, ale zato se mezi nimi tyčí skutečná asi metrová panelová zídka.

V systému číslování silniční sítě nikdo nepopírá inspiraci z USA. Tam jsou však lichá čísla určena severojižním směrům, zatímco sudá východozápadním. Jsme v Izraeli, takže je to tu prostě jinak... Možná jsou tu rovnoběžkové trasy očíslovány liše proto, aby původně hlavní komunikační tah mezi Jeruzalémem a Tel Avivem mohl dostat číslo 1.

Směřujeme Chulským údolím neochvějně na sever po zvláštní dálnici „smíšeného typu“ (můj vlastní název): Komunikace je vedena oficiálně jako dálnice, kde můžete jet i devadesátkou, obchází obydlená místa - avšak občas se objeví úrovňová křižovatka, řízená světly. První město, do něhož jsme se po padesáti minutách jízdy od Tiberias vnořili, byla už dříve zmiňovaná Kirjat Šmona. Stojíme na červenou, a já si všímám za křižovatkou vlevo od silnice zvláštní výstavky. Jsou tam vedle sebe postaveny tři veselé tanky. Žlutý, modrý a - růžový! V roce 2006, když jsem tudy jel se ženou Ivanou poprvé před nimi dokonce kvetly šeříky... Okamžitě jsme si vzpoměli na poprask z roku 1991, kdy tehdejší student Vysoké školy umělecko-průmyslové David Černý s kamarády natřeli falešný osvoboditelský tank č. 23 na Smíchově narůžovo. Ale tady to není žádný památník osvoboditelům, jenom dětské prolézačky. Zde se jakoby ztělesnilo biblické proroctví: „Překováme meče v pluhy!“ Jenže zatím na to není čas. Jsou to ukořistěné syrské samochodky z roku 1948. A kdyby se tenkrát na tomto území, které má zde, na severu Galilejského prstu mezi libanonskými hranicemi na hřebenu hor na západě a bývalými hranicemi Sýrie na řece Jordán na východě šířku jen devíti kilometrů, kdyby se nepodařilo Izraelcům ubránit se spojenému arabskému útoku, mohli jsme si dnes zde říkat:

„Vítejte v Sýrii!“

Leč ubránili se, a tak můžeme v Kirjat Šmoně zabočit doprava, a po mírném Kamalově kufrování kvůli omylu při sjezdu z devětadevadesátky zakotvit na autobusovém parkovišti v Tel Dan. Ale aspoň jsme v autobuse díky drobnému zpoždění přečkali drobnou přepršku, správně předpovězenou Nory právě pro dnešní ráno. Když jsme vyjížděli z Tiberias, nádherně svítilo slunce, ale nad Golanskými výšinami a později nad předhůřím Hermonu se už kupily mraky. Na poslední křižovatce v Kirjat Šmoně dokonce padaly z ušmudlaných mraků drobné kapky.

Máme dobrý čas, je půl desáté. Ale než vjedeme na parkoviště, je nám zapravit parkovné a vstupné do tohoto přírodně archeologického a moderně military parku. Pročež vystoupil Radek před zavřenou závorou z busu, předložil paní pokladní v budce naše dolarové papírky, aby od ní uslyšel:

„Tyhle stovky nebereme!“

Další příště.

Prožito v Tiberias a cestou na Tel Dan v neděli 1. října 2023, dopsáno v Praze v pátek 10. listopadu 2023.

Aktuální poznámka: U břehů Pásma Gazy zakotvila italská lodní nemocnice. Další taková nemocnice připlouvá z Řecka. Chystají se i podobné lodě z Francie a Nizozemska. Slyšel jsem v různých televizích. A říkal jsem si - no moment, to dělají přes izraelskou blokádu!

Ále hovnajs! Izraelský premiér Netanjahu o to požádal celý svět! To jaksi některá euroamerická média „zapomněla“ zmínit. Netanjahu je samozřejmě pragmatik: Pod těmi loděmi určitě nebude síť teroristických tunelů. Leda těch podmořských...
Další poznámka: Německo si tisícovými shromážděními připomnělo výročí Křišťálové noci z roku 1938 (během níž byly vypáleny i synagogy v zabraném českém pohraničí). Ne, Němci nepěstují antisemitismus. Ten pěstují spíše, nu, jak to říci - němečtí Mloci.
Předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupě
Jak to bylo s parkováním „v areálu hotelu“ v Tiberias viz na konci článku Nesvatý křest (2016)
Další snímky viz Facebook autora