Procházka Masarykovým lesem byla poklidnou přestávkou v dnešní nekonečné cestě, která začala včera večer na Havla letišti a skončí až ulehnutím do našich hotelových postýlek v Tiberias. Ale to má ještě čas. Náš průvodce Radek má pro nás připraven další, naštěstí už poslední postupový cíl. A kolik vlastně je?
Není 14:26:18, jak mi napovídá informace závěrečné fotky z lesa, není dokonce ani 13:26:18, jak by odpovídalo mému předchozímu povídání o Muchrace.

Tam mne spletla souhra okolností: Na foťáku mám středoevropský letní čas, a protože v Sunday zavírají na Muchrace v poledne, a já měl podle fotek jednu hodinu, tak jsem si jednu hodinu odečítal. Přičemž, abych získal letní izraelský čas, měl jsem si přičítat. Děkuju čtenáři L. Žaloudkovi, který mě jemně upozornil: „Jen při vší úctě: Easter Sunday snad není velikonoční sobota?“

Ne není, je to velikonoční neděle, a my na Muchrace taky nebyli v neděli, protože v době vyprávění je stále ještě sobota. Tím pádem se nezavíralo v nedělní poledne ale v sobotní odpoledne a my z Keren Karmel neodjížděli v poledne, alébrž ve dvě odpo. A to po tom „o“, o kterém jsem psal, že jsme si ho u Drúzů dali, „ačkoli ještě není ani deset místního letního času“. Plus jedna minus minus jedna - a ono bylo dvanáct! Takže teď, po návštěvě Masarykova lesa je už půl třetí. A stále sobota - která je v Izraeli místní nedělí, aby se to nepletlo... I tak je stále dost času na to, navštívit další zajímavou lokalitu. Nuže hurá k ní.

Nejdříve jedeme na východ až na téčkový konec silnice 73, pak po šedesátce na jih přes Afulu, za obcí Jizreel (Jizre’el, Yizre’el) odbočujeme vlevo na okresku 675. Po pouhých dvaceti minutách vystupujeme na rozbitém parkovišťátku, kde nás vítá nápis v ivrit, který zřejmě zve k občerstvení, umístěném na stanem přikrytém přívěsu za bílou dodávkou. Za parkovištěm vrhají stíny borovice malého hájku, na jehož okraji zvou k posezení piknikové stolky. A před nimi nás informační tabule hebrejsky a anglicky informuje kde přesně jsme. Tak jsme přesně na samém začátku modré turistické značky, která by nás mohla vést jihovýchodním směrem přes vršky nad údolím Nachal Charod. Říčka Charod pramení asi deset kilometrů odsud na severozápadě a pokračuje dalších dvacet kilásků jihovýchodním směrem. Pramení ve výšce asi 130 metrů nad mořem na severním okraji údolí Jizreel, její střední tok lemují desítky umělých jezer s rybími farmami a nakonec vtéká ve výšce, vlastně nížce 270 metrů pod mořem do řeky Jordán. Psal jsem minule o širokém a plochém údolí Jizreel. Zde se zužuje, jsme na jeho jižním okraji, které tvoří horský pás Gilboa s nejvyšším horou Har Barkan (497 m n.m.). Až k ní bychom se dostali po asi třinácti kilometrech, pokud bychom pokračovali po modré značce. Ale nepokračujeme, protože jsme právě zde, kde máme být. Vlevo od parkoviště se ve výšce 100 m n.m. nachází nízký oblý vršek, tel. V tomto případě zde přímo na místě nezmiňovaný Tel Jezreel.

Dnes je tu archeologické naleziště, ale schované pod polem, které je obehnáno spíš ohradníkem než plotem. Žádná stavba tu nevyčnívá, žádné trosky zde nejsou patrny. V biblických dobách (2. kniha královská) tu stávalo na okraji sedmdesátimetrového srázu nad údolím město a hrad, ve kterém přebýval například král Achab a jeho zlopověstná žena Jezabel. Sem oba pospíchali se svým královským povozem, když je prorok Eliáš na hoře Muchrace varoval, že se blíží děsná průtrž mračen. Tu Eliáš přivolal svou strašlivou obětí, jak jsem stručně popsal předminule. Na Muchrace seděl Eliáš poté, co usekal hlavy 450 Baalovým kněžím. Jeho vítězství by nebylo vítězstvím, kdyby nepřišel onen vysoutěžený déšť. „Schoulil se na zemi, hlavu mezi koleny. Pak řekl svému mládenci: »Vzhůru, jdi se podívat na moře.«“ Nic tam nebylo. Mládenec to měl udělat sedmkrát; teprve po sedmé mohl zvolat. „Vidím, jak od moře stoupá obláček, ne větší než dlaň.“ A to už byl nejvyšší čas se schovat. Královský pár to stihl jen tak tak. S koňským spřežením. Avšak „Hospodinova ruka byla s Eliášem. Podkasal si bedra a běžel před Achabem, až doběhl do Jizreelu.“ A je to zde od Muchraky po schůdných cestách nějakých maratónských 43 km.

Zatímco většina z osmadvaceti účastníků zájezdu se šla podívat na hnědou placku bývalého města, já se zdržel v řídkém stínu vysokých borovic. Uprostřed nich se tyčí vápencový obelisk s dvaadvaceti (pro mne) nečitelnými jmény. Tel Jezreel má modernější minulost.

15. května 1948, den po vyhlášení izraelské samostatnosti, vpadla přes Jordán syrská vojska a do 23. května obsadila celé údolí Jizreel. Potkala tu stejný geomorfologický profil a stejné židovské obránce, jako před tisíci lety. V noci z 31. května na 1. červen začala osvobozovací operace Erez. Bojovníci z z brigády Golani dobyli biblické Megido i severní kus pohoří Gilboa - včetně tohoto strategicky významného místa. Tehdy tu stávala arabská vesnice Zir’in opuštěná svými obyvateli ve falešné naději na vítězný návrat po tom, co budou Židé zahnáni do moře. Ani tenkrát nebyli, ze zdejších Arabů se stali Palestinci a jejich potomkům zbyly jen klíče od svých dávných domovů. I díky tomuto vítěznému boji (a těm dvaadvaceti hrdinům) se dnes mezinárodně uznaný Izrael rozkládá po celém údolí Jizreel až k dvacet kilometrů vzdáleným jordánským hranicím na řece Jordánu. Zatímco hranice „státu Palestina“ se nachází o pouhé 4 km na jih.

Sešel jsem kousek dolů k vyhlídce nad údolím, odkud se rozkládá směrem severovýchodním pohled přes hnědá zoraná pole až na pohoří Giv’at ha-More, jehož lesnaté svahy jsou poházeny bělostnými osadami. Můj pohled směřoval i blíž, na přerostlý keř kopru (kopr to nebyl), mladé listí na osamnělém starém kmenu vinné révy a hradbu vzrostlých opuncií. Nakonec jsem vyšel i na samotný vršek telu za zbytkem výpravy, jenom abych se podíval na něco, co není vidět. Při návratu k autobusu jsme šli kolem plůtků, ohraničujících zrádné díry do podzemí. Mohly to být propadliny krasového původu, možná umělého původu. Mohly zde být cisterny na vodu, možná cisterny na víno. To se zde v biblických dobách prý pěstovalo, ale není o tom důkaz. Aha! Možná krom jednoho kmenu vinné révy, který jsem tady objevil.

Tentokrát se nespletu: K autobusu jsme se vrátili někdy kolem 15:12:04 + 1 hodina. Vyrážíme tedy něco po čtvrt na pět. A teď už pojedeme přímo do Tiberias! A vzali jsme to na sever kolem hory Tábor (Har Tavor, 557 m n. m.), kterou jsme minuli východně po silnici č. 65. Tento zvětšený galilejský Říp má na svém vrcholu rovněž zvětšenou kapličku - monumentální františkánskou baziliku Proměnění Páně, postavenou roku 1924 na paměť stejnojmenného novozákonního příběhu. Zde (támhle nahoře) se Ježíš proměnil v zářící bytost, a v této formě pak rokoval s Mojžíšem a Eliášem. Baziliku postavil italský architekt Antonio Barluzzi, který se ve dvacátých a třicátých letech minulého století ve Svaté zemi vskutku vyřádil. První bazilika tu stála někdy od 4. nebo až 6. století, do gotiky ji ve 12. století ji přetransformovali křižáci a do ruin pak roku 1263 jinak zapomenutelný sultán Bajbars. (Frajer Saladín, který horu dobyl roku 1187, nechal zdejší křesťanské stavby stát).

Po deseti minutách míjíme zleva vojenský kemp Naftali. Vršek nad ním opanovala zakotvená obrovská vzducholoď, na které jsou umístěny radary, antény, dalekohledy a další prvky vzdušné výstrahy. Slouží místo vysokánské věže jako jejich nosič.

Ale to už zatáčíme vpravo na sedmdesát sedmičku, po níž míříme na východ přímo k Tiberias. Ke městu přijíždíme odshora. Za první křižovatkou se objevuje hladina moře, zezadu podložená Golanskými výšinami. Sladkovodní plocha zvaná dnes jezero Kineret, dříve jezero Tiberiadské, ještě dříve Moře Genezaretské. Po mírném zakufrování řidiče Kamala přirážíme konečně na parkoviště u šikmého rohu hotelu Berger na ulici Neiberg. Ten bude naší základnou v Galileji. Je čtvrt na šest, jsme tu v pravý čas, v šest bude večeře.

Hotele, sladký hotele!

Prožito na Tel Jizreel a cestou do Tiberias v sobotu 30. září 2023, zapsáno v Praze v úterý 7. listopadu 2023.

Aktuální poznámka: „Ředitelé 18 velkých agentur OSN vyzývají k okamžitému humanitárnímu příměří ve válce mezi Izraelem a radikálním palestinským hnutím Hamás v Pásmu Gazy.“
Nejdříve přišlo formální odsouzení hamásnických (palestinských válečných) zločinů. Avšak teroristé, pokud vraždí v Izraeli, zůstávají podle vpodstatě antisemitských euroamerických pokrokářů i nadále pouze „radikály“.
Následuje hořekování: „Od začátku konfliktu zemřelo 88 zaměstnanců OSN. Jednalo se především o osoby, které pracovaly pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Je to nejvyšší údaj ztrát OSN, který byl kdy zaznamenán během jednoho konfliktu...“
Mno, to jste ale neměli, soudruzi z UNRWA zaměstnávat teroristy z Hamásu! A věděli jste to a víte to a stále se tváříte, že je to normální, aby OSN vyplácela mzdy teroristům!!!
Předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupěDalší snímky viz Facebook autora