Pondělí 15. července 2024, svátek má Jindřich
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

ŠAMANOVO DOUPĚ: Od hradeb Tel Danu k hranicím Izraele

diskuse (2)

Minule jsem končil v okamžiku, kdy překvapený průvodce Radek nešťastně stál před zavřenou závorou přírodní rezervace Tel Dan s hrstí našich zbytečných stodolarovek. „Tyhle nebereme!“ sdělila mu rezolutně místní závorová kasírslečna. Přesto byl náš (tedy Kamalův) busík vpuštěn do areálu Tel Dan, abychom nepřekáželi štrůdlu autobusů, který se za námi začínal tvořit. Dostali jsme se tak ke kafím, které nabízela zdejší občerstvovna a také k toaletám. Mohl jsem si udělat pár fotek v klidu, který jsem kvůli přesunování naší turistické téměř třicetihlavé grupy tak často postrádal. Radek mezitím vyřizoval nedorozumění na kase.

A bylo to tak: Izraelský Úřad pro přírodu a parky, který spravuje 81 národních parků a více než 400 přírodních rezervací nakázal, rozkázal a co nejpřísněji zakázal přijímati stodolarových bankovek, vydaných před rokem 2009, tuším. Znáte dolary? Papírky natištěné tmavošedě na světlešedém papíře, zeleně (dříve černě) očíslované se zelenou (dříve tmavě modrou) pečetí. Kvalitní tiskárna si na nich smlsne a vyrobí padělek. Když nezkontrolujete vodotisk naletíte. V roce 2009 začali Američané svou bankocetli s nejvyšší hodnotou doplňovat dalšími ochrannými prvky. Nové stodolarovky poznáte na první pohled podle zlaté stovky takhle dole vpravo. (Takovou stovku jsem si zakoupil i v pražské směnárně u Kafkova náměstí.) Ty staré stovky ovšem platí dál, jako všechny prastaré, kdykoli vydané dolárky - jen v izraelských národněpřírodních parkorezervacích je už nelze uplatnit. (Možná by měli zbystřit šejkové, protože zejména u nich se nahromadila většina historicky vytištěných dolarů.) Radek si poradil tím, že - nepřijaté dolary nahradil ze svého konta. Doufaje, že mu je vezmou někde jinde. (Vzali!) A pak už se k nám navrátil a ujal se své vůdcovské role. Ukázal na mapě, která mi minule tak trochu připomínala hrací plán deskové hry, naši budoucí cestu. Takže jsem věděl, kde budu moci odběhnout. Poslední jistotu dával zadní východ z rezervace, u kterého na nás měl čekat Kamalův autobus.

Tak hurá do hry! Prvním políčkem je dřevěný mostek přes asi dvoumetrový náhon, do kterého je spoutaná křišťálově bílá provzdušněná voda potoka (nachal) Dan, jedné ze tří hlavních zdrojnic bájného Jordánu. Zábradlí mostku je ozdobeno cedulí, na kterého je dle izraelského zvyku uvedeno, kdo sponzoroval jeho stavbu (za přispění the Perry family) a na čí památku tak bylo učiněno. Zde to bylo na památku nedávno zesnulého (the late) Victora Perryho, otce rodiny, jenž hluboce miloval Eretz Israel. (Našel jsem si teď že Victor Perry byl novinář (1923-1992), takže to „late“, tedy stavba mostku, proběhla zřejmě někdy krátce po tom druhém letopočtu.

Letopočty letí ještě rychleji než místní bystrá voda, proti jejímuž toku jsme se vydali striktně na sever. Jdeme po skvělé betonové pěšině, která je dedikována i pro vozíčkáře. Cesta je obklopena hustě rostoucími stromy, zprvu blahovičníky, ale nacházejí se tu i „podivuhodná stromiska s kmeny nečekaných patvarů“ (jak jsem psal v roce 2016). Poznal jsem opětně i fíkovníky. Potok je obklopen vysokými travinami, buďto nějaké vzrostlé rákosí, nebo snad papyrem. V jedné zatáčce vlevo si všímám vysekané pěšiny v podrostu. Vede k plotu, nu spíše plůtku ze dvou natažených rezavých ostnatých drátů. Zábradlíčko přerušuje plůtek a láká k výběhu na blízkou loučku. Zelená písmena na žluté ceduli upozorňují hebrejsky, arabsky a ještě anglicky: Escape route. Kdo by nerozumněl ani anglicky, tomu napoví schematický obrázek utíkající postavy, že se zde nachází nouzový východ z rezervace. Kdyby totiž začalo hořet (jak se už dříve stalo), aby tudy mohli návštěvníci uniknout. Kouřit je zde přísně zakázáno!

A už jsme u druhého mostu, přecházíme na druhý, levý břeh. Na křižovatce se dáme vlevo po zvýšených hatích kolem hučící vody. Všichni fotíme fotogenický proud. Po asi padesáti metrech narazíme na další křižovatku, neodbočíme vlevo, ale směřujeme dále kolem toku potoka. Tentokrát po cestě vydlážděnými velkými kameny, mezi nimiž teče voda. (Políčko 4.) Je jí dost, poslední tři roky byly bohaté na zimní sníh na úbočí hory Hermon, a taky dost pršelo. (Ach, ti mizerní Židi: Celý svět trpí přitom suchem - a oni mu kradou vodu!) Přicházíme k novodobému amfiteátříku. Zde, na políčku č. 17, mohou průvodci konat své přednášky. (Tu svou si nechám na později.)

Tak to tady tryskalo r. 2016

Pod námi vyvěrá ponorná říčka. Ten bujný potok, kolem které jsme sem přišli, zde tryská přímo ze skály. Ani dnes není samotný výtrysk fotografovatelný, protože ho zakrývají zelené listy fíkovníku. A stejně jako roku 2016 i teď mne napadá citace z žalmu 114: „On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod.“ Vracíme se kolem potoka a na první křižovatce zahneme vlevo. Kamenitá stezka je prošívaná stuhami zurčící vody. Radek nás vybízí, abychom se napili z některého z mnoha pramenů, jež zde stékají jako vodopádky ze skalnatého svahu vlevo. Nabírám vodu do své vyprázdněné láhve, teprve z ní piju. Tady by to měl Mojžíš jednoduché: kdekoli by praštil holí do skály, vytryskl by pramen!

Zahrada Eden

A prameny tryskají a vytékají z neviditelné skály celou cestu (políčko 13), kterou procházíme až ke zřícenině starobylého mlýna (pole 16). No starobylý. V roce 2016 jsem si zapsal: „Mlýn je starý 150 let a až do roku 1948 se v něm mlelo dvěma mlýnskými kameny. Dnes je zarostlý džunglí, a dovnitř jsem nelezl ani já. Hm, a to je všechno? Všechno.“

Tak letos je džungle vykácena, odhaluje tak přízemní hranolovitou stavbu, postavenou s velkých kamenů. Podtéká ji potok, vedený ve do dvou obloucích. Ten druhý oblouk je zatarasen dvěma plechovými mlýnskými kolečky. Stavbě chybí střecha, ale vstupní portál je uzavřen kovovou brankou, zamčenou velkým visacím zámkem na mohutném řetězu. Ze zednické fanky trčí násady dvou lopat, zdá se, že se s opravami dostalo i na tuto novodobou antikvárnost.

Prošli jsme příčnou cestou přes Zahradu Eden až na políčko 5, k rybníčku, který je označen jako - Wading pool. Brouzdaliště a zároveň jedno ze stovek pramenišť potoka Dan, vlastně i řeky Jordán! Letos zde fotím méně než minule, spíše se věnuji brouzdání, jako spousta jiných lidí zde. Ze dna si beru něco černých oválných památečních balvanů, kameny mi snad celníci dovolí převézt. Rychle si utírám nohy (ručník vždy připraven v příručním batohu, občas se hodí), ale výprava se už posunula o kus dál, k jižní zdi dávného hradu Dan (políčko 19).

Když už jsem stejně opožděn, zláká mě vzpomínka, abych vyběhl vlevo po schodech asi dvacet metrů nahoru k jednomu památnému stromu na políčku 12. Je zde vyhlídka - na Atlantik? Jak jsem se kdysi hloupě divil, jsa zlákán názvem „Atlantic pistachio lookout“. Tato vyhlídka směrem na jih ukazuje pouze údolí Chule, sevřené mezi libanonské pohoří Naftali a kdysi syrské Golany. (Dnes je na dálkové focení moc šedo.) Jmenuje se tak, neb zde roste řečík, aneb pistácie druhu Pistacia Atlantica. Strom uprostřed kruhového prostranství je asi deset metrů vysoký, jde vlastně přerostlý keř, z jehož pně se hned u země rozbíhá vějíř mohutných větví.

Vracím se zpátky, naše skupina se už posunula. Utíkám podél asi pět metrů vysokých jižních hradeb hradu Dan. (Ty byly vykopány izraelskými archeology poměrně nedávno, v letech 1966 -1993.) Své turistické kolegy dostihuju až u trosek brány do hradu (pole 7 - kdo to čísloval?). Radek právě vysvětluje, že ta brána nebyl jen nějaký otvor ve zdi, ale jednalo se o celý, několik desítek metrů dlouhý systém jednotlivých komor, které obývaly různé vysoko hodnocené profese. (Prý takto vznikly názvy jako „právnická komora“, „hospodářská komora“...) A protože Tel Dan byl jedním ze šesti izraelských azylových měst, právě v její vstupní „právnické komoře“ probíhal pohovor s pachatelem zabití, který sem uprchl před právem jiného města. (Zákon o azylových městech je zmíněn v Bibli ve Čtvrté a v Páté Mojžíšově knize.) Teprve když se provinilec dokázal uhájit, bylo mu z brány dovoleno vstoupit do města. Cituji z výukového materiálu Doc. JUDr. Jiřího R. Tretery „Právní dějiny starověkého Izraele“:

„V případě žaloby, vznesené příbuznými oběti, rozhodoval soud, zda šlo o vraždu nebo o neúmyslné zabití. Vražda musela být dokázána nejméně dvěma svědky. Pak byl pachatel azylové ochrany zproštěn. V opačném případě byl chráněn, pokud pobýval v azylovém městě, které směl opustit až po smrti hlavního kněze tohoto města. Zákon zakazoval přijetí výkupného jak v náhradu za potrestání vraha, tak za zkrácení pobytu pachatele neúmyslného zabití v azylovém městě. Ve dvou případech nedbalostních deliktů proti životu je však stanoven trest smrti: 1) Jestliže někdo zavinil smrt druhého tím, že opomněl vystavět na střeše svého domu zábradlí; 2) Jestliže někdo zavinil smrt jiného tím, že ponechal bez dozoru své zvíře, o němž věděl, že má sklon k trkavosti. V tomto případě byla výslovně připuštěna finanční náhrada v neomezené výši. Součástí přiměřenosti obrany proti trestnému činu krádeže bylo i zabití zloděje přistiženého při krádeži v noci. V případě neobjasněné vraždy musela obec, která byla nejblíže k místu nálezu těla zavražděného, obětovat jalovici za prolitou krev.“

Vystoupali jsme až na plošinu, kde se nad základy dávné akropole tyčí konstrukce, označující hrany bývalého oltáře. Uvědomuji si, že jsme se oklikou dostali jen sto metrů od vývěru Tel Dan. Na hracím plánu rezervace je toto políčko 9 vzdáleno po stezce jen dvě stě metrů od políčka 17. A jen deset výškových metrů. A táhli jsme se sem oklikami hracího plánu hodinu. Díky za ni!

Tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci někdy před 4 tisíci lety opevněné město a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan (zároveň Dan znamená „soudce“, i proto se tu „soudilo“...). Načež se toto - tehdy nové - město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, nečekaně pojmenovalo Dan. A bylo to nejsevernější, hraniční místo Izraelského království.

Po krátkém usednutí, které někteří věnovali svačince, jiní fotografování, vycházíme po schodech na nejvyšší místo Tel Dan, k základům dávného hradu, či spíš obranné věže. Zdejší hradby jsou od těch jižních vzdáleny asi 350 metrů. Zde krom severní hranice biblického Izraelského království byla rovněž hranice, na které si po mnoha tisíciletích rozdělily mandátní Palestinu Británie a Francie. Radek mi dovolil, abych porozprávěl o „Pastelkové válce“. Pamatuju se, jak jsem o ní psal v roce 2016:

Golany: Libanon je až na obzoru

„Francouzští a britští diplomaté rozparcelovali svoje koloniální území nejdříve na mapě, do které onu hranici nadrásali olověnou tužkou. Ona tlustá čára na mapě představovala v terénu šířku 130 metrů! Na jih od jejího středu se ocitly i prameny Danu, jednoho z nejvydatnějších vodních zdrojů na Blízkém Východě. Ono to tenkrát bylo jedno. Čárka tam, čárka sem. Britské a francouzské impérium se kamarádily. V roce 1948 vznikl stát Izrael, a jeho severní hranice se Sýrií, přesněji řečeno, linie příměří, byla vedena ve středu oné tlusté čáry, prakticky na biblických hranicích Izraele. Jenže roku 1964 přišli vyčůraní Syřané s jiným výkladem. Dávná tlustá čára, namalovaná olůvkem, se pro ně stala základem pro uplatňování nároků na prameny řeky Dan. Aby svým domnělým právům dodala Sýrie na váze, vybudovala ve vesnici Nohila, jen 400 metrů na sever od linie příměří, tankové palposty. A zde, prakticky v linii tisíciletých hradeb, vybudovali Izraelci obrannou zákopovou linii, aby Syřanům zablokovali vstup k vodě. A tak začala snad první moderní válka o vodní zdroje. Konflikt se postupně rozhoříval, až zde denně docházelo k přestřelkám. Nejhorší incident se stal 13. listopadu 1964. Syrské dělostřelecké granáty začaly dopadat na blízký kibuc Dan. Izraelská armáda rozhodně odpověděla. Nasadila tanky, dělostřelectvo i letectvo, které umlčely syrské dělostřelectvo i zakopané tanky. Tak Izrael odstranil hrozbu, kterou pro něj znamenaly přípravné syrské práce na odklonění toku řeky Dan.“

Stojíme nad zákopy z roku 1964 a díváme se na širou pláň, za kterou je už Libanon a za ním na hřebeni zase izraelská Metula. Zmiňuji se Radkovi o informaci, kterou nám v roce 2006 vyprávěl průvodce Šajke. Ukazoval nám tehdy řádku nenápadných kůlů. Travnatá stráň za nimi patřila dle něj Libanonu. Vpravo od červenobíle pruhované tyče, která se skoro ztrácela ve vysoké trávě, bylo prý od roku 1920 území Sýrie. Tuto informaci, kterou jsem použil ve své knize Mír v Izraeli, jaksi vyvracely současné linie na Mapách.cz. Radek tvrdí: Hranice s Libanonem je až tamhle na severním hřebenu (2,7 km). Libanon je i za tou loukou na západě (ale taky 2,7 km). Podařilo se mi najít mapu Golan před jejich anexí a, ano, Libanon tamhle vlevo na západě je vzdálen 2,7 km, stejně je vzdálen odsud i na sever. Ale před rokem 1967, kdy v Šestidenní válce Izrael dobyl Golanské výšiny, byla mezi touhle linií severních hradeb a zákopů a tyček z r. 1964 opravdu Sýrie! Takže platí i to, co jsem si o tomhle místě napsal v roce 2016. Tehdy jsem zaregistroval mezi tou řádkou kůlů (bývalou hranicí se Sýrií) a izraelskými zákopy (a také izraelitskými hradbami) dnes už zarostlou cestu. Ta je za těmi kůly kopírována pěknou bílou cestou. Po té zarostlé cestě chodívali pohraničníci do roku 1967, teď už je zbytečná. Bílá cesta se vine po pohodlnější rovince. A vede po ní modrá turistická značka.

Moderní hradby na Tel Dan

Na téhle vyhlídce (políčko 10) nám Radek ukazuje nejbližší arabskou vesnici. Hranice ji rozděluje na jižní izraelskou obec Ghadžar (Al-Ghajar) a severní libanonskou obec Aarab El Louaizeh. Obyvatelé té severní části si místním referendem vynutili otevření přechodu a dnes prý Izraelci mohou tím přechodem přejíždět do Libanonu na tamější skvělé kafe. I bez předložení pasu. Když si vzpomenu, jak je zarýglovaná hranice s Libanonem na nejsevernějším pobřeží Izraele na Roš HaNikra, těžko tomu uvěřím. A tak si to ověřím:

Libanonsko-izraelská vesnice alávitů. Za Libanonem je zase Izrael pod Metulou.

Podle Wiki v té izraelské vesnici žijí alávité, jediní alávité na území Izraele. A stali se i izraelskými občany. (Jejich sousedi ,golanští Drúzové - na rozdíl od těch karmelských - pro sichr izraelské občanství nepřijali. Sýrie je stále za nárazníkovým pásmem, které hlídají nejisté síly OSN. Vlastně „pozorovatelé“ z mise OSN pro uvolňování napětí UNDOF.) To severní, libanonské městečko, je původně samotný Ghadžar, který se v době, kdy byla část Libanonu obsazena izraelskými vojsky, rozrostl na sever, kde se teď nachází jeho větší část. Když Izrael opustil Libanon, stáhl se i z Ghadžaru, ale Libanon ho neobsadil. Neobsadil ho ani Izrael v Šestidenní válce, protože ho nepovažoval za syrské území. Dnešní reálná situace je výsledkem zdejších různých válek a plnění rezolucí OSN ze strany Izraele. Takže zřejmě zde na libanonském území žijí místní alávité - jako izraelští občané! A ten přechod není přechodem mezi dvěma státy, ale součástí uzavřené enklávy, Radku...


Od již hroutících se zákopů (už do nich raději nelezte) jdeme přímou cestou k zadnímu východu z rezervace. Míříme k tam zaparkovanému autobusu, ale ještě se zastavíme u pamětihodnosti, kterou jsem během minulých dvou návštěv nenavštívil: U kanaánské brány (políčko 8). Teprve u jejího kovového modelu zjišťuju, co byla tahle starověká „brána“ za monstrum. Můžeme pod ochrannou klenbou zahlédnout jen přední část této úctyhodně staré vykopávky.

Když zvednu oči směrem na západ, vidím odtud za masivní novodobou kovovou branou ve skutečně bytelném plotě (žádné dva ostnaté dráty) a za avokádovým sadem tyčit se ve vzdálenosti 3 km zříceninu původně arabského (potom křižáckého, potom mameluckého) hradu Nimrod. Ten už stojí na skutečné „golanské výšině“. Ale tam nepojedeme. Nejdříve vyjdeme z rezervace na zadním parkoviště, kde už na nás číhá místní Drúz s bedýnkou jablek. Ha, „evropské ovoce“! V Izraeli ho prý pěstují jedině golanští Drúzové. Kus za dolar. No nekupte to! Jedno jablko jsem si koupil do kalorické a tekutinové zásoby. Od toho přece turisté jsou, ne?

Hrad Nimrod v opravdu mizerném světle

Vracíme se na oraj Kirjat Šmony, kde zastavíme u provozoven s občerstvením. Je půl jedné, čas obědvat. Dávám si, jako mnozí z nás, pitu. A to s trhaným kuřecím masem. Sice jsme museli chvíli čekat, chvíli kterou jiní vyplnili pitím kávy. Já si pochutnal. Když se podívám na výpis z banky, tak jsem kartou platil 280 Kč. Ale jenom 45 šekelů. Od toho turisti jsou, ne?

Nakonec si pochutnali i místní vrabci. Vypadají jako naši, ale prý to jsou vrabci moabští. Podle Wiki se živí převážně semeny. Co jsem kdy v Izraeli viděl, tak se živí především tím, co lidem upadne od huby.

Doobědváno. A nyní hurá do Metuly, na nejsevernější výběžek galilejského prstu. Ale o tom až příště.

Prožito v Tel Dan v neděli 1. října 2023, dopsáno v Praze v pátek/svátek 17. listopadu 2023.

Reporty z předcházejících cest, ze kterých jsem citoval, viz níže. Obsahují i další fotky z Tel Dan.
2006: Mír na severu2016: Pistáciová hora a rybník Wadingnásleduje Na hradbách Tel Danua končíZurčící Zahrada Eden



Z článků z roku 2016 jsem znovu použil i zde uvedená videa. Letos jsem tak moc nefotil a skoro vůbec nenatáčel, snažil jsem se spíše užít si atmosféry Jak říkal Radek hodlal jsem ji „navnímat“...
Citováno i z výukového materiálu Doc. JUDr. Jiřího R. Tretery „Právní dějiny starověkého Izraele“
a z Bible.
Týden stará poznámka: Německo si tisícovými shromážděními připomnělo výročí Křišťálové noci z roku 1938 (během níž byly vypáleny i synagogy v zabraném českém pohraničí). Ne Němci nepěstují antisemitismus. Ten pěstují spíše, nu, jak to říci - němečtí Mloci.

Předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupě
Další snímky viz Facebook autora

Aston Ondřej Neff
15. 7. 2024

Událost vyvolala celosvětovou odezvu. Naši političtí předáci reagují lidsky a věcně, přinejmenším v...

Ivo Fencl
15. 7. 2024

Od té doby, co zemřel Kennedy, neustalo rojení konspiračních teorií ohledně jeho smrti.

Neviditelný pes
15. 7. 2024

Dyktando, můj velký, rezavý přítel je stájový aristokrat

Daniel Vávra
15. 7. 2024

Jednoduchý návod, jak řídit stát

Lukáš Kovanda
15. 7. 2024

Český Green Deal je tu, Fialova vláda ho chce schválit bez pozornosti médií nyní v čase dovolených....

Aston Ondřej Neff
13. 7. 2024

Ministr kultury Martin Baxa si pochvaluje, že vláda má kolo zápasu úspěšně za sebou. Další přijdou...

Aston Ondřej Neff
12. 7. 2024

ANO – kromě trvalého vzestupu – zaznamenalo dva úspěchy v poslední době. V eurovolbách zabodovalo...

Aston Ondřej Neff
15. 7. 2024

Událost vyvolala celosvětovou odezvu. Naši političtí předáci reagují lidsky a věcně, přinejmenším v...

Václav Vlk st.
12. 7. 2024

Jak by pravil nezapomenutelný major Terazky: „Herr, súdruh, tavarišč geněrál, som daký zmätený!“ Aj...

Robert Kotzian
15. 7. 2024

Šetření, které ukončila Evropská komise s provozovatelem sítě X, je především vydírání, jehož cílem...

Lidovky.cz, ČTK
15. 7. 2024

Jako kandidát na viceprezidenta Spojených států půjde po boku Donalda Trumpa do listopadových voleb...

ČTK, Lidovky.cz
15. 7. 2024

Evropská komise bude vzhledem k vývoji maďarského předsednictví bojkotovat neformální schůzky...

Radka Kvačková
15. 7. 2024

Už dlouho jsem nečetla tak dobrou knížku. Nebudete ji znát. Myslím, že by ji žádný nakladatel ani...

Marek Hudema
15. 7. 2024

Nepovedený atentát na prezidentského kandidáta Donalda Trumpa by mu mohl přinést výhodu v souboji...

Josef Kopecký
15. 7. 2024

Pětikoalice jedná o zmírnění důchodové reformy. Pomalejší růst věku odchodu do penze, než jak ho...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz