23.1.2021 | Svátek má Zdeněk


ŠAMANOVO DOUPĚ: Několik poznámek k Ježíši Nazaretskému

30.12.2020

V tento vánoční čas vysílala Česká televize na Dvojce čtyřdílnou epopej toho jména; poznámky se tedy primárně týkají filmu, přesněji čtyř celometrážních filmů, novozákonní postava Krista je v nich pak hlavním hrdinou. Už ji ČT nejméně před deseti lety vysílala, takže jste ji mnozí jistě viděli, třeba i na YouTube, a kdo jste neviděli, můžete si o něm počíst na webu Česko-Slovenské filmové databáze. Překvapilo mne, že ačkoliv byl film natočen už v roce 1977, obsahuje historické a archeologické poznatky, které mnozí věřící křesťané dodnes neskousli.

Mezi ty archeologické poznatky, o kterých jsem se sám dověděl teprve před několika lety, patří i to, že odsouzenci na smrt se v té době a na tom místě tahali nikoli se svým křížem, ale pouze s jeho břevnem. Břevna se pak upevňovala na stabilně stojící sloupy na vršku Golgota. To dává smysl, technologicky. Jak kvůli stabilitě vražedného mučícího nástroje, tak i pro odlehčení nutného břemene, které nosívali vesměs sami odsouzenci. (Když se zrovna náhodou někdo kolem nevracel z pole.) Ale to uvidíme až na konci čtvrtého filmu (doufám, že jsem nevyzradil zápletku nebo rozuzlení díla). Na začátku se nejdříve musí narodit Ježíšek. A tady oceňuji civilní provedení díla, které je natolik civilní, že až člověk pochybuje o božskosti Syna člověka.

Nevidíme anděla zvěstujícího Panně Marii, že porodí skrze Ducha svatého. Vidíme jen proud světla, ve kterém Marie klečí a jen andělovi odpovídá: „Tak se staň.“ Neuvidíme anděla, který zastaví Josefa, opouštějícího podle něj zhřešilou Marii. Rozzlobeného Josefa přivede k rozumu zcela pozemsky moudrý rabín. Poukáže na to, že kdyby se Josef k Marii neznal, tak jí reálně hrozí ukamenování. Na to pak později navazuje scéna, kdy má být kamenována přistižená cizoložnice, a dospělý Ježíš praví k chlapům s kameny v ruce ten slavný slogan: „Kdos bez hříchu, první hoď kamenem.“

Ježíš

Co mne hodně překvapilo, bylo, že byl Ježíš představen jako žid uprostřed židovského života a zvyků. Kouzelná v této souvislosti je cudná scénka s Ježíšovou obřízkou. Ta se v evangeliích nezmiňuje. Nezdůrazňuje se v nich ani skutečnost, že slavná Poslední večeře byla vlastně Seder, židovská rituální večeře na počátku Pesachu, kterou si židé připomínají vyvedení Izraele z egyptského otroctví. V evangeliích je jen uvedeno, že jde o „večeři s beránkem“, což křesťanští čtenáři nemusí pochopit. Část té večeře je však tak v posledním díle předvedena! Na stole se nacházejí všechny pokrmy, které se na Seder jedí, výrazně jsem zaznamenal třeba vejce vařené natvrdo. V starobylé Bibli kralické se čte, že Ježíš chléb „lámal“, což evokuje, že ho rozlamoval na kousky a každému z učedníku ho dal osobně. To ostatně kopíruje i svaté přijímání, kdy kněz na konci mše rozdává věřícím oplatky. V novějších překladech je však psáno, že onen chléb „rozlomil“. A tak to je ukázáno i ve filmu: Ježíš rozlomí chlebovou placku na dvě části a podá na dvě strany. Každý si pak ulomí svůj díl a podá dál. Také není rozléváno víno - každý účastník večeře má svůj vlastní plný pohár, nejspíš jde o poslední ze čtyř pohárů vína, které se o Sederu pijí.

Heroda Velikého předvádí Peter Ustinov přesně tak, jak je historii podle Josepha Flavia znám: Jako ješitného, prchlivého a krutého krále. Konečně jsem pochopil, co jsem od prvního jinošského čtení Bible nechápal: Když Herodes ví, že se právě narodil bájný nový král, proč nenechal v Betlémě povraždit jen novorozeňata, ale rovnou chlapce do tří let věku? Ve filmu je to předvedeno jako roztáčející se spirála šílence. Herodes poroučí: Dejte zabít novorozeňata. Pro jistotu hochy do jednoho roku. Ne, do dvou. Ale tak, no, do tří! Takhle to už chápu - a není to jediné místo, které mi ozřejmilo jinak nepochopitelné děje vyprávění evangelií.

Další nepochopitelnou historkou pro mne byla Jidášova zrada. Logicky se ji snažili popsat mnozí spisovatelé. Od románu Simona Mawera Evangelium podle Jidáše až třeba po Karola Sidona, jenž svou literárněhistorickou esej Evangelium podle Josefa Flavia napsal ještě před svou konverzí k židovskému náboženství. No a v tomto filmu je to předvedeno úplně jinak: Jidáš Iškariotský chtěl jenom dosáhnout toho, aby Ježíše vyslechl sanhedrin, nejvyšší soud starověkého Izraele skládající se z desítek soudců/kněží, který se scházel krom určených svátků denně, aby řešil provozní a náboženské věci starověkého Izraele. (O zahraniční politiku, vnitřní bezpečnost a výběr daní se staral římský protektor.) Jidáš navázal styky s jedním z kněží, který mu pak řekl, aby tedy toho Ježíše přivedl. A pro sichr s ním pak do Getsemanské zahrady poslal chrámovou stráž doprovázenou římskými vojáky. A když Jidáš přišel za tím davem zpátky ke chrámu, tak ho tam zastavil, a aby to všichni dobře viděli, hodil mu váček s penězi. „To jsem nechtěl,“ naříká Jidáš a jde se oběsit. Tady režisér Franco Zeffirelli podlehl jistému klišé a nechá na olši jeho tělo viset tak vysoko, že to vylučuje sebevraždu. (Anebo naschvál implikuje vraždu?)

Ježíšův křest od Jana Křtitele je rovněž vylíčen celkem nebožsky: Nad Ježíšovou hlavou letí bílá holubice, ale dost vysoko, a protože jsem tam na Jordánu u Betánie byl, tak vím, že tam sídlí celá hejna bílých holubů a holubic. Žádná roztržená nebesa, neozve se božský hlas, místo něj tu sentenci „hle, můj syn“ místo Hospodina pronese Jan Křtitel.

Pak už Ježíš chodí po Galileji, mluví v podobenstvích a koná ony mnohé známé zázraky. Musíme si uvědomit, že v té době bylo mnoho „proroků“, sám Ježíš varuje před těmi „falešnými“. Nu, když je sto proroků, jak si vybrat toho pravého? Mnoho z nich znalo ony kouzelnické triky, jak udělat z hole hada a naopak. Mnozí léčili a vyháněli ďábla z těla. I dnes existují kazatelé, kteří dokážou téměř zázraky a pak řeknou „víra tvá tě zachránila“. Takže stále nevíme určitě, jestli je Ježíš takový šikula, anebo Boží syn. Zejména, když je vynechán jeho první trik s proměnou vody ve víno a pak ten zásadní, tedy chůze po hladině Galilejského moře, jehož rozbouřené vlny nejdříve uklidnil. (Ani mně se to na Kineretu nepovedlo, jinak bych si to nafilmoval.) Litoval jsem i toho, že bylo vynecháno 40 dní půstu na poušti. To byl totiž normativ, po jehož absolvování se teprve ze znalce Zákona stával prorok! Tyto scény byly možná vypuštěny proto, že by zabraly příliš mnoho času z už tak dost nabitého děje.

Takže jsou nám předvedeny jen takové ty „zdravotnické“ zázraky. Slepý, který náhle vidí, je nařčen, že viděl už před tím a slepého dělal jen kvůli tomu, aby mohl žebrat. A my nevíme. Mrtvé dítě ožilo - ale to dovedl už prorok Eliáš a dokáží to i současní záchranáři. A my nevíme. Mrtvý Lazar (pouze podle evangelisty Jana), který po čtyřech dnech po smrti notně zapáchal, ožil a vyšel z jeskynního hrobu. Ježíš ho vyzval k onomu povstání zvenčí - a ostatní přihlíželi asi z padesáti metrů. A vidíme nějakou postavu v rouchu, která vychází z jeskyně. A slyšíme hlasy kolem, které tvrdí, že jde o podvod, takže stále nevíme...

Skok do posledního dílu: Velekněz Kaifáš Ježíšovi před sanhedrinem říká, že s ním nechtějí jednat jako se zločincem. Jenže pak se ho zeptá, jestli je Synem Božím. Ježíš praví „jsem“, zhrozený Kaifáš (Anthony Quinn) si roztrhne roucho a je to jasné: Za takové rouhačství dle Zákona podléhá Ježíš smrti. Jenže v Judeji, jakožto římském protektorátu, mohou trest smrti nařídit a provést pouze Římané (nemyslíme tím takové to domácí kamenování...). Takže k místodržícímu s provinilcem!

Logicky působí Pilátův soud, jak ho předvedl Rod Steiger. Tento historicky doložený římský perfekt provincie Judea, kde vládl v letech 26–36 n. l., se právě na židovské svátky vrátil z Cesareje. A po dlouhé cestě si umyje ruce, aby se osvěžil! Je mu soudit Ježíše - a odsoudí ho nejprve jen k bičování. Ocenil jsem předvedení brutality římských chasníků i to, že mu jeden z nich na místě upletl trnovou korunu - z trnovce Kristova, který v oblasti roste dodnes. Poté Ježíš znovu předstoupí před Piláta Pontského, ale neobhajuje se, načež je odsouzen k smrti. Před ním byl odsouzen i jistý Barabáš. Podle Matouše to byl „význačný vězeň“, podle historiků mohlo jít o zelótského vůdce. A tak je také ve filmu vykreslen. Jako židovský vlastenec. Pročež se zelótové navzájem sezvou na dvůr pevnosti, kde probíhal soud, a domluví se, že utvoří klaku, která si vyžádá Barabáše. Ve filmu tak na Pilátovu otázku „kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?“ se dav ozývá dvojhlasně „Ježíše“, „Barabáše“. Ježíšovi příznivci jsou umlčováni, ale stále to není jednotný křik pro Barabáše. Načež rozhodne Pilát: „Propusťte Barabáše!“ Podle Piláta by totiž mohl být nebezpečnější ten druhý vězeň.

Pilát se davu už nemusí ptát, co udělat s odsouzencem, protože oba i s Barabášem už byli odsouzeni ke smrti, no a tehdy v Judei popravovali Římané dle svého oblíbeného zvyku ukřižováním. A dav tedy neřve „ukřižovat“, ani „jeho krev na nás a naši hlavu“. Čímž je zcela otupen osten antisemitismu, kterým katolická církev a po ní i lid obecný kvůli této scénce máchali až do nedávna téměř dva tisíce let - než se ze židů stali „starší bratři ve víře“ (jak pravil papež Jan Pavel II)...

Ježíš obdrží břevno a vydá se na Křížovou cestu. A tady zase musím ocenit, jak se režisér nedal zlákat jejími jednotlivými zastaveními, která jsou asi z polovičky stejně apokryfní. Ve filmu není žádný Šimon Kyrenský, který by Ježíšovi pomáhal s břemenem (i když ho zmiňují tři evangelisté). Se svým břevnem se musí tahat sám. Občas upadne, ale není to žádné Zastavení. Ženy nad ním pláčou, ale také to není extra Zastavení. Jedna z nich mu otře šátkem krev a pot z obličeje. Žádná apokryfní Veronika, ale prostě soucitná žena z lidu...

Na Golgotě už na svých křížích čekají dva zločinci. Ježíš je přibit k břevnu a vynesen na konstrukci, která teprve i s ním vytvoří kříž. A nad jeho hlavou je uveden z evangelií známý nápis, který oznamuje jeho „vinu“: „Toto jest Ježíš, židovský král“. A to hebrejsky i latinsky. (Celý nápis, a hned dvakrát, nikoli pouhé „INRI“ z jiných filmů.) A teprve s těmi břevny a ukřižovanými si uvědomujeme, že je to ona konstrukce, kolem níž všichni chvátali do Jeruzaléma, Ježíš poprvé ve svých dvanácti letech... A dále probíhá ukřižování podle toho, co už znáte. Vynecháno je ale napití octa a rána v boku. Po Ježíšově smrti se neroztrhne chrámová opona, nepropuká ahistorické zemětřesení. Jen zazní přírodní hromy a začne pršet. Jo a hrob poskytne „nejmenovaný jeruzalémský občan“. (Pilát ho sanhedrinu nepráskne.) Jen my, co ten příběh známe, víme, že to byl Josef z Arimatie, který byl váženým členem sanhedrinu, kde jsme ho také ve filmu viděli účinkovat v Ježíšův prospěch.

Zmíním taky, že i když byl film natáčen v Maroku a Tunisku, pak místní geografie a botanika zcela odpovídá tomu, co jsem poznal v Izraeli, včetně toku Jordánu (polovyschlý potok uprostřed vysokých písečných břehů), a pohledy na Nazaret, Betlém i Jeruzalém zcela odpovídají mé představě, jak to tam kolem roku Nula vypadalo.

No a jak to bylo se vzkříšením? Přišly ženy, a aj, kámen byl odvalen. A hrob byl prázdný. Krom zakrvácené stuhy, která byla kol mrtvého těla obtočena. Pak vzkříšeného Ježíše prý uvidí jeho matka. Marie to nedůvěřivým apoštolům zase jenom vypráví. Takže pořád trvá trapná nejistota...

No ale v posledním obraze sedí vzkříšený Ježíš mezi učedníky a posílá je jako ovečky mezi vlky. Takže ty zázraky nebyly podle tohoto konce falešné - a Ježíš je skutečným Kristem. Možná i proto byl tento seriál čtyř filmů (údajně jako jediný) schválen i Vatikánem.

Celý příběh takto podaný je uvěřitelný i proto, že je zabudován do historického kontextu. Je oproštěn od všech klišé. Ježíše představuje spíše jako člověka než ztělesnění Boha na zemi. Díky tomu ho mohou se zaujetím shlédnout krom křesťanů i ateisté. A nakonec i neortodoxní židé. Ateistům nebude po chuti zejména poslední scénka, ani neortodoxové pak nemohou skousnout Ježíšovo rouhání - ale tím spíše zase pochopí Kaifášovo chování i nevyhnutelnost rozhodnutí sanhedrinu...

Doporučuji: Šamanových čtyři a půl hvězdiček z pěti.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 29. prosince 2020

P.S. Česká televize poskytuje všechny čtyři díly časově omezeně (první díl do 9.1.2020) na svém webu, čtvrtý díl zde, ostatní tři pod ním.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.