Středu 22.11. 1989 jsem trávil opět lepením letáků a plakátů po sídlišti. Už je nikdo nestrhával. Na autobusové zastávce ve Stodůlkách mě oslovila jedna ustaraná paní: Je zdravotní sestra, a ví, že saniťáci odváželi z Národní třídy asi čtyři mrtvé demonstranty! Mělo by se to říct Občanskému fóru. Dala mi na sebe telefonní číslo do práce a jméno. Okamžitě jsem jí uvěřil. Byla tak naléhavá, tajuplná a důvěryhodná!

A vlastně divná. Jak usoudila později žena Ivana. Ale přece jen jsem zašel do Laterny Magiky. Ostražité hlídce u vchodu jsem sdělil, že mám pro OF důležitou zprávu od jedný paní. Paní je sice nějaká divná, ale její zpráva je tuze závažná. Inteligentní bodyguard mi bystře odvětil, ať teda ta paní s tou informací přijde sama.

Navštívil jsem ji na pracovišti, ono zase není tolik zdravotnických zařízení v Praze 2, aby je nešlo podle telefonního seznamu vyhledat. Byla z toho velmi vyplašená. A ještě divnější. Nemá čas někam chodit. Musí odvézt studentům do poslucháren lékárničky... Dodnes nevím, jestli to byla estébačka nebo jen nemocná ženská. Ale to by snad nemohla dělat zdravotní sestru?

Stále jsme pociťovali informační blokádu. Přitom články, co jsme mohli třeba ve Svobodném Slovu či Mladé frontě číst dnes, by v nás před týdnem vyvolaly vlnu nadšení. Jenže tyhle noviny se cestou z Prahy nějak podivně ztrácely. Venku bylo k dispozici hlavně Rudé právo s jedovatými lžemi. (Titulky RP zněly: Dialog ano - konfrontace ne, Chceme klid a pořádek, Dělnické slovo z kladenské ocelárny...) Študáci stále vyjížděli z Prahy ven, informační válka pokračovala rozšiřováním videozáznamů ze 17. listopadu na Národní - těch pravých záznamů, ne těch, co měla StB připraveny k dezinformační kampani.

Začalo větší rojení Národní fronty. (Pro děti: Tak se jmenovalo sdružení politických stran a zájmových organizací, které měly dovoleno fungovat, pokud uznají nezbytnost vůdčí role komunistů.) NF byla jen kulisa, která ukazovala světu, že u nás tudlenctu demogracii ale opravdu máme. Teď se pokoušela zformovat, zdálo se, že za fasádou cosi vře.

Třebaže KSČ kdysi demokracii svrhla a nahradila ji "demokratickým centralismem", stále se tvářila, jako by u nás i nadále fungovala. Ve skutečnosti existovala klika několika papalášů v politbyru Ústředního výboru, která řídila vše. Zodpovídal se jí i prezident státu a premiér federální vlády, kteří legitimitu svých státních funkcí odvíjeli od členství v politbyru. Kocáb s Horáčkem přišli už před Listopadem na to, aby se jednalo s federálním premiérem Adamcem. Tento poslední Gottwaldův žák zastával podle ústavy jedno z klíčových postavení ve státě. Faktická moc byla v té době v rukou generálního tajemníka KSČ a partajního sekretariátu.

Občanské fórum se však chovalo, jakoby platilo, že premiér je ten nejpodstatnější člověk. Jeho představitelé začali už v úterý jednat s Adamcem jako se šéfem státu, bez ohledu na jeho členství v nějaké straně. Geniální tah! Zejména ve vztahu k zahraničí.

Politbyro zatím sedělo na svých zasedáních, nevědělo o nějakých jednáních, demonstracích, neznalo požadavky, které na nich zazněly. Pro bolševiky byl Adamec jen malým zanedbatelným pěšáčkem na politické šachovnici skutečné moci. Strana se zabývala svými vlastními problémy a přitom jí moc nepozorovaně utíkala zpod prstů. Odtrhla se od lidu a reality. Říká se tomu ztráta zpětné vazby.

Na středeční manifestaci přišlo na Václavák tři sta tisíc lidí. V Bratislavě se sešlo sto tisíc demonstrantů.

Ten den byl v Bratislavě souzen Ján Čarnogurský. Čelil obvinění z protisocialistické propagandy. Dovolil si napsat, že Československá socialistická republika je totalitní stát. Tak za to ho soudili, poněvadž to přece nebyla žádná pravda! To byla ta bolševická demogratizace a glásnosť a perestrójka, milé děti. Redaktoři Lidových novin byli stále ve vazbě...

Ve čtvrtek 23. 11. se vydal člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Československa a vedoucí tajemník pražské organizace strany (jak lehko dříve plnily stovky zbytečných písmenek noviny a mluvidla hlasatelů!!!) soudruh Miroslav Štěpán do ČKD, říci dělníkům, že si nedá poroučet od dětí. Dělníci mu odvětili, že nejsou žádné děti. A večer přišli v průvodu z Vysočan až na Václavák. Více než 350.000 tisíc lidí se sem a do přilehlých ulic už nevešlo. Televizákům se podařilo proboxovat první přímé šoty do vysílání, celkem asi pět minut.

Konečně jsem měl čas přijít užít si nerozehnatelného shromáždění a zacinkat si klíčkama. Náměstí přetékalo. Avšak: Ani jediná výkladní skříň nepraskla. A také: Na Václaváku nebyl dav, ale statisíce samostatně myslících jedinců, takový jsem měl pocit. Jeden občan si tam povzdechl: Copak tady v Praze, ale u nás v Plzni! Vzpomněl jsem si, že jsem včera slyšel podobný povzdech: Copak u nás na Kladně! Sám jsem ještě v úterý hořekoval: Copak na Václaváku, ale u nás na Lužinách! Zase měly pravdu slogany. Ten, který pravil: "Dneska Praha, zítra celá země!"

V Bratislavě na Náměstí SNP promluvil po dlouhých letech někdy nepochopitelného mlčení náš milovaný Dubček. V televizi se objevil ministr obrany Václavík: Armáda nepůjde proti lidu. Vojáci na Národní nezasahovali. (Jak věřit v prvé, když lhal v druhém?)

Ty dny byly naplněny hektickou činností, četbou všech novin, posloucháním cizích rozhlasů, sledováním televize, diskusemi, přemyšlováním o budoucnosti, stále ještě strachem z ozbrojeného zásahu. Cítili jsme, jako bychom se rychle, snad až příliš rychle, vynořovali z nesmírné hloubky, tlak kolem nás rychle slábl, na psychiku útočila nemoc z dekomprese. Na jedné straně člověk pociťoval, že svoboda už nezadržitelně vítězí, na druhé straně pokračovaly oficiální lži a zaznívaly děsivé výhrůžky. Tehdy jsem jednou v práci napůl v žertu nadhodil, že bychom měli utvořit výbor na ochranu komunistů. Zcela vážně mi odvětil kolega, člen Lidových milicí:

"Ono se ještě uvidí, kdo bude potřebovat ochranu!"

V sobotu 18. listopadu 1989 jsem pocítil, že začala revoluce. V úterý 21. 11. jsem věděl, že jsme vyhráli válku. Že to dobře dopadne jsem uvěřil na té čtvrteční demonstraci 23. listopadu:

V jeden okamžik celý Václavák ztichl, na balkonu Melantricha probíhalo střídání řečníků. V tu chvíli nám nad hlavou proletěla bezhlučná zelená světlice osamocené Leonidy.

Něco jsem si přál.

Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 25.11.1999

(Použito vzpomínek a dobových dokumentů, které se ne vždy shodují.)

***************************************************************************************

Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)
Neuhodí tě! (18. listopad 1989)
Jak jsme vyhráli válku (19.-21.11.1989)