V sobotu 18. listopadu 1989 Československá televize zase lhala o událostech předchozího dne, o agresívních výtržnících řízených štvavými rozhlasovými stanicemi. ČTK uvedla počet 17 demonstrantů, zraněných při "vytlačování z prostoru". A sedm esenbáků. Bolševikovi už nikdo nevěřil. Pozdější inventura ukázala, že zraněných bylo 560. Z asi 2000 lidí, které komunistická policie uzavřela do nepropustného kotle, byla většina zmlácena, 560 lidí bylo zraněno. Svědkové hovořili o vojenských specialistech s rudými barety. Kdo tím chtěl čeho dosáhnout? Snad se o tom dovíme více v příštím tisíciletí. Tehdy to vypadalo, že se rozhodli zastrašit zabíjením.

Tu zvěst jsme zaslechli už v sobotu odpoledne: Jeden student byl zabit. Na demonstraci ve výroční den k uctění památky obětí nacistické zvůle. Dalo se to čekat. Při Palachiádě v lednu toho roku předváděli mladí esenbáci z Hrdlořez své umění máchat klackem víc než přesvědčivě. Potvrdila se moje včerejší obava.

Ať už chtěl kdokoli uveřejněním nepravdivé, ale pravděpodobné zprávy dosáhnout čehokoli, naplněná číše přetekla. V 16:30 student Martin Mejstřík vyhlásil od sochy svatého Václava stávku studentů DAMU a herců.

Ten den jsem jel na noční směnu na Žižkov asi o hodinu dříve. Někdy před pátou odpoledne jsem vystoupil na stanici metra Národní třída. Vyjížděl jsem s davem cestujících schody nahoru, zatímco odshora přijížděla osamocená postava ženy asi tak mého věku (tehdy něco pod čtyřicet). Jaksi podivně - mírně, smutně, vítězně - se usmívala. Měla na klopě kabátu připevněnou trikolóru. Nevypadala na studentku ani na disidentku. Normální ženská. Všechny chlupy se mi zježily. Věděl jsem: UŽ JE TO TADY!

89 je jenom obráceně 68. Jednadvacet let rázem zmizelo. Vyjel jsem do tmavého večera, který byl náhle jak nabit elektřinou.

Tam na tom místě, kde včera snad hodinu seděli bezbranní lidé na zemi, chráněni před hradbou plexištítů a obušků jenom linií svítících svíček, vedl přes Národní miniaturní horský hřbítek okapaného vosku. Po ulici se couraly hloučky diskutujících lidí, shromažďovaly se u několika improvizovaných památníčků, kde hořely spousty svíček a ležely svazečky květin. V podloubí, kde rázná ruka komunistického režimu trestala své nepřátele - studenty, před palácem Metro, před tehdejším Sportturistem, kde prý ubili toho studenta. Nikdo nevěděl přesně. A nikde v dohledu žádný uniformovaný příslušník!

Vybral jsem si ten památníček u sv. Voršily. Na kapotě auta zpaměti načmáral na papír jednu tehdy padesát let starou Ortenovu básničku, která mi připadala pro tento okamžik příhodná. Pak jsem ji tam předčítal houfu okolostojících:

Jiří Orten:
ČERNÝ OBRAZ

Marně lomcují opratě,
bič bije vzduch,
neuhodí tě, nemá tě,
marně lomcují opratě,
odkud odešel Bůh.

Kam šel? On jenom ví to, kam,
šel za cosi se bít,
dát vítr mlýnským lopatám
a šel a šel, on sám ví kam,
šel do své lásky vbit.

Je jinde, jak to neříci,
jednou se vrátí snad.

Hle, pomatení biřici
jdou bohaprázdnou ulicí
životy zhasínat.

Papír s básničkou jsem pak připíchl na plůtek minizáhonku, který byl plný kytic a planoucích svíčiček. Ještě jsem s davem lidí došel na Václavák. Připadalo mi, že náměstí je narvané. Od rampy Národního muzea ale bylo vidět, že přímo pod Václavem není víc než asi 3.000 rozptýlených lidí. Spíše se městem přelévaly nezkondenzované houfy. Policajti stále nikde.

Pak jsem nasedl do devítky a jel na noční směnu na Žižkov, do té telekomunikační budovy s vysokou věží plnou antén na Olšanské. Nad Olšanským náměstím stála připravena klasická zásahová kolona: Osobní auto, obrněný transportér, stříkačka, antony s vyzbrojenými jednotkami, autobusy pro budoucí zatčené a sanitka, která nejspíš nebyla registrovaná v rezortu zdravotnictví. Kolona tiše stála, jen pět minut jízdy od Václaváku, asi jako mnohé kolony z jiných směrů.

V neděli ráno jsem se po noční zase zastavil na Národní třídě. Byla vypiglovaná jak před spartakiádou. Žádné květiny, žádné svíčičky, žádný vosk na asfaltu. Jakoby se vůbec nic nestalo.

Biřici snad chtěli zasít strach. Zifčák pod prostěradlem a lhavá Dražská jim v tom možná měli dopomoci. Avšak marně lomcovali opratěmi... Povedlo se jim pouze strašně naštvat spoustu lidí.

To ale nebyl nějaký bezejmený dav. V ty dny se opět projevil duch českého národa, jak jsem si ho pamatoval ze srpna 1968, jak ho táta prožíval při mobilizaci v třicátém osmém a demonstracích v třicátém devátém a dávní zemanští předci snad pod korouhvemi s kalichem...

Znovu vzpomínám na tu paní, jež tak samozřejmě vytáhla muzeální trikolóru a připíchla si ji na klopu. Tehdy ten sobotní večer jsem pochopil:

Začala revoluce.

Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 18.11.1999

(Použito vzpomínek a dobových dokumentů, které se ne vždy shodují)

***************************************************************************************

Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)