V neděli 19. listopadu 1989 bylo na setkání divadelníků, studentů a disidentů v Činoherním klubu vyhlášeno Občanské fórum. Ulicemi proudily už desetitisíce lidí. Na podstavci sochy svatého Václava se objevily první plakáty. Studenti tu začali držet nepřetržitou hlídku. Pro mou generaci začalo pokračování roku 1968, tentokrát směrem k vítězství.

Jel jsem zase na noční směnu na Olšanskou, hlídat elektřinu pro mezinárodní a meziměstské telekomunikační spojení. Nad Olšanským náměstím stála opět zásahová kolona jako včera: Osobní auto, stříkačka, antony, autobusy, obrněný transportér, sanitka. Pět minut od Václaváku. Padesát tisíc je víc než pět tisíc, co, srabi? To byste si museli vzít onačejší vybavení!

V televizi vystoupil šéf české vlády soudruh Pitra. Varoval před rozvratem, který by mohl narušit program přestavby a demogratizace. V noci založili študáci koordinační výbor. Podařilo se zburcovat vysokoškoláky ve všech městech. Studentská stávka se v pondělí 20. 11. stala skutečností, stejně jako už o víkendu stávka divadelní.

Všechny tiskárny počítačů na vysokých školách jely na plný výkon, i xeroxy. Ale ještě i písařky psaly pilně na průklepáky. Studenti začali bivakovat v posluchárnách. Technickohospodářské síly zaměstnané ve školách, tedy hlavně ženský, jim vařily čaj, kupovaly rohlíky a salám, pomáhaly s kopírováním materiálů. Ale nápady a vlastní organizace dění, to si řídili studenti sami.

Byla to jejich revoluce.

Ráno po noční jsem se stavil v práci u ženy Ivany, tenkrát byla zaměstnaná na pracovišti, jež patřilo pod Fakultu všeobecného lékařství. Vyzvedl jsem balík "Prohlášení studentů k dělníkům". Střed města už byl poplakátován, vyrazil jsem s letáčky k nám na sídlištní jihozápad metrem trasy B (končila ještě na Dukelské - dnešní Nové Butovice). Za Smíchovským nádražím se vagony docela vyprázdnily. Lidé většinou vsedě zachmuřeně poklimbávali, tiše civěli do ranních novin, tvářili se nevšímavě. Stoupl jsem si ke dveřím a začal na ně upevňovat ono prohlášení, psané na průklepovém papíře. Šlo mi to špatně, lepicí páska se jednou rukou těžko utrhávala, jedoucí vlak sebou smýkal. Najednou jsem ucítil lehký dotyk na pravém rameni. Za mnou stál pán v elegantním dlouhém kabátě s elegantním kloboukem na hlavě. Tě pic, už mě mají, blesklo mi hlavou. Ten pán se omluvně usmál - a elegantním gestem mi podržel průklepák na skle dveří, aby se mi dobře přilepovaly rohy...

Vysoké školy stávkovaly, ale přesto to pondělí v jedné učebně Gymnázia Wilhelma Piecka nad náměstím Míru proběhl pravidelný seminář fyziky a matematiky, který organizovali studenti a profesoři tohoto gymnázia pro osmáky. Přednášet sem chodili i študáci z matfyz. Těchto seminářů se zúčastňovala dcerka Terka, pro niž byla možnost skládat přijímačky na Pickárně jedinou šancí, jak zlomit prokletí nula pomocných bodov: Rodiče nestraníci, inteligenti, ona sama neorganizovaná ve školním pionýru. "Černá ovce školy", jak na ni řvala soudružka oddílová vedoucí před celou třídou. (V té době svou školičku Tereza reprezentovala v asi čtyřech olympiádách...)

Asi hodinu po začátku semináře se dostavil matfyzák, který shromážděným dětem pravil: "Právě přicházím z Václavského náměstí. A je tak plný, že jste to v životě neviděli."

Ten den přišlo na Václavák poprvé přes sto tisíc lidí, hlavně studenti. Řečníci mluvili k davu pomocí megafonu zpod svatého Václava. Televize ještě lhala, jako když Rudé právo tiskne. Ale už se v ní objevily záběry z horního konce náměstí. Pod Václavem se ukázal i mladistvý šéf komunistických mládežníků Vasil Mohorita, který pravil, že takhle ne, že SSM odsuzuje zásah a žádá vyšetření. Vasil slíbil, že druhý den zajistí ozvučení náměstí. ("Není Vasil jako Vasil, každý sklidí to, co zasil", vznikla pak průpovídka. Pro děti: Tím druhým Vasilem se mínil komunistický ideolog Biľak.) Televize přinášela řadu prohlášení vládních a stranických činitelů, rezoluce pracujících, kteří žádali hlavně tenhleten klid a pořádek.

Demonstrovalo se už i v Bratislavě, Ostravě, Brně, Olomouci, Liberci... Spanilé jízdy studentů pronikaly do průmyslových závodů, to bylo velmi důležité. (Oslovit dělníky radili študákům i revolucionáři/pamětníci roku 1968.)

V Praze blokovaly zásahové jednotky mosty přes Vltavu, průvody se točily stále jen po Starém a Novém Městě. Václavák a Národní třída s okolím byly naše, ale na Jihozápadním městě se revoluce zatím nijak neprojevila. Další letáky, které Ivana přivezla večer z práce a jež jsem v pondělí po sídlišti dlouho do noci vylepoval, byly v úterní ráno beze stopy strhány, ani papíreček nezůstal...

Ale Václavák už patřil revoluci. V úterý 21. 11. odpoledne se u Koně začaly objevovat satelitní talíře zahraničních televizních společností. Chystaly se na další manifestaci, která začínala pravidelně od čtvrté hodiny. Musel jsem domů, postarat se o děti.

Ve tři odpoledne byly ještě ve škole, když mi Ivana volala zvěst, která se rozšířila mezi mediky: Na Prahu jedou tanky, v půl čtvrté, kdy už nepůjde odvolat manifestaci, bude v televizi vyhlášeno stanné právo. Chtějí najet do davu a zmasakrovat ho.

Obvolával jsem vysoké školy, aby študáci na náměstí nechodili; Vinohradské divadlo, aby jim to sdělili - měli blízko na Václavák - tam mi řekli: "Už to víme"; Fakultní nemocnici v Motole - tam mi řekli: "My studenty stahujeme..." Pokaždé jsem se představil a řekl číslo svého telefonu, aby si mohli zpětným dotazem a nahlédnutím do telefonního seznamu ověřit mou totožnost. Naléhavost fámy byla větší než strach, který jsem cítil z toho, že mou totožnost si může ověřit kdokoli. Při svém zoufalém telefonování jsem měl puštěnou televizi s tlumeným zvukem - dole na obrazovce naskakovala písmenka "v 15:30 vysíláme zvláštní zpravodajství" a mně husí kůže... Věděl jsem: Jde do tuhého. S mrazením v zádech jsem telefonoval a telefonoval, až do půl čtvrté. Už se nedalo nic dělat. Písmenka stále podjížděla televizní obraz. Pak se objevila hlasatelka. Věděl jsem, že začíná válka. Že jestli ty tanky na Václavák dojedou a jestli začnou střílet, tak že to ale komunisti už definitivně proserou.

Na obrazovce se objevilo jenom ohlášené zvláštní zpravodajství, žádné vyhlášení stanného práva, žádné střílení...

Dvěstětisícová demonstrace proběhla v klidu. O co míň přišlo študáků, o to víc zbylo místa pro ostatní Pražany. Poprvé se mluvilo z melantrišského balkonu. Poprvé hovořil Havel ("Nejsem žádný řečník..."). Četlo se poselství od arcibiskupa kardinála Tomáška. Byly vzneseny požadavky OF: Demisi nejprofláknutějších funkcionářů, vyšetření událostí 17.11. 1989, propuštění zabásnutých disidentů, konec cenzury. Na podporu těchto požadavků byla vyhlášena dvouhodinová generální stávka na pondělí 27.11.

Mohorita se vypařil, šance, že se iniciativy chopí komunistická mládež, s ním. (Vznikla další průpovídka: "Mohorita od koryta!") Náměstí bylo ozvučeno reprobednami hudebních skupin, nevím kterých. Jen vím, že ten, kdo do václavského kotle půjčil svůj drahocený majetek, na který si léta vydělával, by zasloužil medajli!

A večer jsem byl zase v práci, tentokrát žádná kolona na Olšanské nestála. Věděl jsem, že už žádné tanky nepřijedou! Konečně jsem si oddechl a začal doufat ve vítězství. Kolem osmé volali kolegovi do práce příbuzní z Plzně: na Prahu jedou milice ze Škodovky! (Bolševik už nevěřil pražským milicionářům.) Válka pokračovala.

Telefony fungovaly. Volal jsem ženě domů, Ivana volala k sobě do školy - tam to na daných číslech nikdo nebral. Tak zavolala do Vinohradského divadla. Tam jí řekli - zařídíme to.

Vypráví se, že na kraj Prahy, na Bílou Horu, přijela auta se studentkami a mladými herečkami. Vypráví se, že tam zastavily autobusy s fotříky v uniformách Lidových milicí. Vypráví se, že je děvčata oblepila a rozdávala jim květiny, úsměvy a říkala jim: Však byste na nás nestříleli... Fotříci se rozpačitě usmívali a pravili - ale kdeže.

Vypráví se to.

Nicméně milicionáři druhý den skutečně odjeli, prý jich ze všech krajů do Prahy přijelo až 20.000. A ve středu 22. listopadu přišlo na Václavák tři sta tisíc lidí.

Tuhle válku jsme vyhráli bez výstřelu!

Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 23.11.1999

(Použito vzpomínek a dobových dokumentů, které se ne vždy shodují.)

***************************************************************************************

Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)
Neuhodí tě! (18. listopad 1989)