Před pár dny proběhla médii zpráva o rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého není ke změně pohlaví nutná kastrace. Konzervativní lidé nad tím kroutili hlavami, aktivisté jásali, žalobce si pochvaloval/a, že už se nebude rozpakovat vytáhnout občanku, když se někde bude představovat mužským jménem.

Podle mne se jedná o názornou ukázku chybného chápání faktů. V orwellovském světě není pravdou to, co odpovídá realitě, ale to, co je někde napsáno a orazítkováno a tak to zjevně bere žalující i aktivisté. Jenomže – fakta jsou fakty, i když je budeme popírat. Jak nás kdysi učili ve škole, pravda je objektivní realita, nezávislá na lidském úsudku.

Pohlaví je biologická vlastnost, je to fakt daný přírodou, nikoli zápisem v nějakém lejstru. Naše pohlaví, věk, barva pleti, to jsou věci, které lze maskovat, ale nelze je změnit. Jsou zapsány v naší genetické informaci, v každé naší buňce. Ústavní soud má jistě pravdu, když říká, že k zápisu odlišného, než biologického pohlaví není nutný chirurgický zákrok. Ten totiž pohlaví nezmění. Muž s odstraněnými varlaty se nestává ženou, je to kastrát, stejně tak žena i po odstranění dělohy není mužem, je jednoduše ženou s odstraněnou dělohou (kterých je, bohužel, kvůli léčbě onkologických nemocí dost a dost). Problém totiž není v těle, problém je v hlavě. Odmítat své skutečné pohlaví a tvrdit, že mám jiné je problém psychický, stejný, jako když si o sobě někdo myslí, že je Napoleon nebo mimozemšťan a žádným chirurgickým zákrokem ani žádným zápisem v jakémkoliv dokumentu se nevyřeší. Ve skutečnosti by bylo řešením neměnit tělo ani zápis v dokumentech, ale léčit mozek – což dnes, zřejmě, neumíme.

Pokud se někdo domnívá, že lživým zápisem v dokladech problém s chybnou sexuální identifikací vyřeší, pak se hluboce mýlí. Protože realitu nelze změnit, stále má ve skutečnosti své biologické pohlaví a lidé na něj budou takto pohlížet. Žena, která má v dokladech napsáno, že je muž o svém mužství v pánské šatně nebo mužské části věznice nikoho nepřesvědčí, ani kdyby mu strčila občanku přímo před obličej. Na občanský průkaz se jí okolí dívat nebude.

Žalující žena, identifikující se jako muž, se nechala slyšet, že jí konečně nebude trapné někde ukázat občanský průkaz. Obávám se, že jí to naopak trapné bude, kupříkladu když se, jako údajný muž, bude dožadovat preventivního vyšetření děložního čípku nebo odmítat vyšetření prostaty. Když ji jako muže pošlou k pisoáru, také jí občanka moc nepomůže.

V naší společnosti nejsou ženy a muži ve svých právech nijak omezováni. Jediné, v čem se liší, jsou hygienické a pracovní předpisy, které berou ohled na slabší tělesnou stavbu žen a stanovují limity hmotnosti předmětů, se kterými v práci manipulují. Informace o pohlaví je důležitá zejména ze zdravotních důvodů a pak v případech, kdy je příslušníkům jednoho pohlaví nepříjemné obnažovat se v přítomnosti příslušníků druhého pohlaví, typicky na WC, v šatnách, saunách a podobně. Oba tyto důvody se nijak nezmění nějakým zápisem v dokladech. Pokud žena identifikující se jako muž vleze do pánské sauny, všichni uvidí, že je to ve skutečnosti žena – a uvidí to i ona sama.

Protože, jak napsal nesmrtelný Shakespeare, co růží zváno, zváno jinak, vonělo by stejně. A nebo, jak to říká jedno snad arabské úsloví – můžeš vola nazvat krávou, mléko z toho nebude.

P.S. Malá douška na závěr. Urputnost, s jakou se ona žena domáhala uznání, že je mužem, ji naopak usvědčuje, že je typickou ženou, která musí prosadit svou, ať je to sebevětší blbost.