Od Masady se vracíme zpět na silnici číslo devadesát a jedeme dále k jihu. Opustili jsme již Mrtvé moře - nebo přesněji jeho severní část. Silnici tu provází široký kanál, který asi po deseti kilometrech vtéká do jižní části Mrtvého moře. Satelitní snímky nepřeháněly - existují opravdu již dvě Mrtvá moře. Dva kilometry od severního okraje toho jižního vybíhá z pobřeží mys ve tvaru nosu. Odbočili jsme z devadesátky, oddělující ho od pobřežních hor a zamířili vlevo k městečku, tvořeného asi čtrnácti velkými hotely a jedním malým nákupním střediskem ve tvaru cirkusového stanu s nezaměnitelným logem Mac Donaldu na špici.

Jsme v Ejn Bokek (Ein Boqeq pro vaše vyhledávače). Prý to znamená, že tu vytékají prameny. Pokud vytékají, pak zrovna dnes nedotékají do moře. Směřujeme kolem asi třicet metrů široké a čtyři metry hluboké strouhy k našemu dnešnímu noclehu. Strouha podchází pod silnicí číslo devadesát třemi rozměrnými tunely. Když tu ona strouha a ty tunely nebyly, stávalo se, že dravá voda z hor silnici odnesla... Strouha je nyní absolutně suchá, avšak že to místní, nyní neviditelná, řeka myslí s povodněmi vážně, vyplývá ze samotné existence nosatého mysu - jde vlastně o náplavy obnažené delty.

Autobus nás po čtvrté hodině odpolední vysazuje u hotelu Tulip Inn, kde máme přespat dvě noci. Loučíme se s řidičem Hasanem, pozítří nás odtud dále na jih poveze jiný jeho kolega s jiným autobusem. Loučíme se také s průvodcem Šajkem, v plánu už nemáme navštěvovat další izraelské archeologické pamětihodnosti, čeká na nás konečně zasloužená rekreace!

Rekreace začíná ubytováním a vybalením. A přečtením uvítacího dopisu ležícího na posteli. Jedná se rovněž o jakýsi domovní řád. A zde se opět osvědčuje pravidlo, které snad málokdy zdůrazňuji:

Cokoli si o Izraeli přečtete, platilo v době, kdy to bylo napsáno a o místě, o němž bylo napsáno. (Míním samozřejmě svědectví lidí kteří si myslí, že popisují skutečnost, tedy záměrně nelžou!) Tento axiom se vztahuje i na moje vyprávění. Vykládal jsem tu, že v Izraeli se můžete bez obav napít z vodovodního kohoutku. (Tedy v izraelském Izraeli, ne v tom palestinském...) Tady čtu upozornění, že voda z kohoutku není určena k pití. Pitná voda je k dispozici na každém patře v kuchyňském koutku u schodiště. Teprve nyní si uvědomuji, že nejsme v „evropském“ Izraeli, ale na úpatí pohoří, jímž sousedí Judská poušt s mrtvým, přesoleným mořem. Pitná voda zde bude asi trochu problém. Dávní nomádi nejpíš neměli takovou spotřebu jako dnešní legie turistů...

Další z bodů návodu k užití hotelu prozrazuje, že bazén je otevřen pouze do 17:00. Pohled z teras to potvrzuje: Aby se pak snad někdo necachtal ve vodě nehlídán, vztyčuje plavčík kolem bazénu modrou zástěnu z umělohmotné fólie.

Když už jsem se dostal k vyvracení svých vlastních mýtů, musím zmínit i ten o plavčících. Psal jsem před dvěma lety, že jsou čilí, ostražití a nekompromisní. Tak tomu alespoň bylo v pionýrské Galileji či ve středomořské Netanji. Avšak místní bokekský plavčík se druhý den choval poněkud více česky - ve svém lehátku si klidně spal!

K rekreaci patří i terasa na střeše jídelny přístupné právě z našeho patra. Je odtud nádherný rozhled: Na severu a na jihu jako bělostné zuby vyrůstají z písku i zeleně věže hotelů. Na východě se blýská hladina zdejšího Mácháče, za nímž se v kouřmu modrají jordánské Bezdězy. Na západě se za silnicí číslo devadesát zvedají pobřežní hory proťaté hlubokým údolím neexistující řeky. Na svahu pozoruji zjevně historickou zříceninu nějakého domu. Určitě ji zítra navštívím. A podívám se i do údolí, které láká linií zeleného porostu, vedoucí jeho osou.

Z terasy lze pozorovat i cvrkot v ovzduší: Na sever letí dva civilní vrtulníky, které odstartovaly nedaleko. Někdo mi říkal, že bohatší turisté odtud létají na Masadu - helikoptérou místo lanovkou. K jihu zase míří v nízkém letu nad Mrtvým mořem, jen v o něco vyšší hladině, než kam dosahují věže hotelů, dopravní letadlo připomínající menší vojenský transportní letoun. Po minutě ho následuje kolega. Nejde ale o nálet na Jordánsko, jehož hranice leží v ose jezera, tedy asi pět kilometrů východněji. To jenom rekreanti nalétají na letiště u Neveh Zohar, další turistické oázy, položené asi o sedm kilometrů jižněji.

K rekreaci patří i rychlovarná konvice a sáčky čaje a kávy. Než uvařím čaj, zdokumentuji pravdu o izraelských zásuvkách: pro spotřebič třídy ochrany I (tři dráty - žehlička, pračka) potřebujete mít zástrčku s třemi kolíky. Zástrčku se dvěma kolíky zastrčíte - ale neochrání vás. Pokud máte spotřebič druhé třídy (dva dráty - nabíječky), pak se bát nemusíte. Kolíky v zástrčkách by měly správně mít hranatý průřez, ale i kulaté kolíky se narvou. Hlavní je, že mají správnou rozteč. A navíc - nově instalované zásuvky mají uprostřed hranaté díry vevnitř ukryt ještě kruhový otvor. Není to ani tak kvůli turistům, jako prý kvůli velké zálibě Izraelců kupovat si evropské elektrické spotřebiče...

Zatímco má milá žena Ivana smývala ze sebe ve sprše prach z Masady, zkoušel jsem podívat se na další útěchu rekreantovu - televizi. V minulém hotelu jsme sice televizor měli, nikoli však funkční společnou anténu. Takže jsem si ze zvědavosti prolistoval výběr místních programů. Bylo jich asi dvacet.

Na prvním kanálu je místní dvojka. Na druhém jde izraelská telenovela. Třetí kanál mluví rusky. Čtvrtý má RTVi - taky ruskou stanici. Pátý je německý, šestý nečitelný. Na sedmém běží opět telenovela, tentokrát latinoamerická - ve španělštině. Osmička ukazuje zprávy. Condolleeza si podává ruku s Olmertem. Zoufalá žena ze Sderotu ukazuje spoušť, kterou napáchala raketa, vypuštěná z Gazy....

Ovšem Gaza je daleko, za pouští a horami, u Středozemního moře, až na druhém konci země. Dobrých osmdesát kilometrů! Tady vládne neporušený mír.

Jdeme na báječnou večeři. Po ní ještě procházíme zahradou. Ve větvích palem sviští ostrý vítr. Přijeli jsme v neobvyklou, ba zázračnou dobu. Po padesáti letech se tu objevily mraky a zítra se dokonce očekává možnost deště! To nás však neodradí od naplánované koupele v moři.

Nad palmami září ostrými hvězdami zimní souhvězdí Orionu. Za bazénem se tyčí temná hmota nomádského stanu, uvnitř blikají sporá světélka. Další místní rekreační příležitost. Už je dost pozdě na kávu. Zítra si sem zajdeme na oběd a okusíme pravých beduínských specialit. Alespoň tak jsme si to malovali.

Jenže druhý den...

Prožito v Izraeli v neděli 30. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 20.-23. září 2008

*********************************************************

minulé pokračování (15.9.2008): Mír stolové hory
předminulé pokračování (27.8.2008): Mír pouštní koupele

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách