Když jsem byl malej, tedy na konci 50. a začátkem 60. let, bývaly v mém rodném Liberci zimy mrazivé a sněhové. Tak vysoko sněhu bylo, když jsem byl malej, že jeho bariéry, odklizené z ulice Ant. Beera na chodníky, byly dokonce vyšší než já!

Byly to doby, kdy spisovatelé vědeckofantastické literatury varovali, že „ledovec se blíží“. Ještě nebylo vynalezeno globální oteplování, pročež byly některé liberecké úzkokolejné tramvaje vybaveny pluhy, odhrnujícími sníh. Dopravní kalamity se nekonaly, protože osobních aut bylo poskrovnu, a autobusáci a tramvajáci byli zvyklí, že v zimě sněží a mrzne. Jen na trať lesní tramvaje do Jablonce občas popadaly stromy.

Mezi největší dětské radovánky už tenkrát patřilo sáňkování. Občas měl někdo i řiditelné boby. Nemyslím umělohmotné pekáče, ty ještě nebyly vynalezeny. Místo nich občas sloužily školní brašny, v té době ještě festovně kožené. Ne, když píšu boby, tak myslím boby, sáňky s volantem a brzdičkami, a vlastně ne sáňky, protože místo sanic měly brusle. Ty ovšem nejlépe jezdily, když byl podklad zledovatělý.

Bydleli jsme tenkrát pod kopcem zvaným Jiskrák, a ta ulice, kterou jsme sjížděli dolů, směrem od předpolí horních kasáren k humnům kasáren dolních, byla jednak dost strmá, a jednak vydlážděná kočičími hlavami. Tak – ta ulice je stále strmá a stále vydlážděná těmi velikými, dnes už téměř skanzenovými, žulovými kostkami. Které jsou stále plně funkční, zatímco okolní ulice jsou pokryty chátrajícím asfaltem. Tenhle svah býval v zimě vyhražen pro sáňkování. (Ale už se tu nesáňkuje, spíš parkuje s auty.) Ono když to jelo, tak jsme stejně přejížděli až přes křižovatku s ulicí Ant. Beera. Jenže to tenkrát nebyl problém, protože na ni stejně nebyl žádný automobilový provoz. (Nu, ani dnes vlastně není, protože dnešní Svojsíkova je u Ruprechtické zaslepena.)

A když jste si to tenkrát drandili z kopce dolů proti davům dětí se sáňkami, co se zase draly nahoru, tak vám od kovových sanic či bruslí, když se dostaly při nadskakování do kontaktu s těmi žulovými kostkami, odletovaly krásné dlouhé jiskry. A proto se tomu kopci říkalo Jiskrák.

Jak jsem si myslel, než jsem přišel do školy, kde mě naučili číst. Pročež jsem si mohl přečíst tabulku s názvem té ulice: Jana Jiskry z Brandýsa. Ano, to bylo jedno z mých prvních zklamání či poučení, že všechno je jinak, než se na první pohled zdá.

Změnilo se toho hodně. I ta ulice se, asi v rámci zkracování, či možná „odbolševizování“ přejmenovala na „Jiskrovu“. Tak tedy pro ty Liberečáky, kteří to už nevědí:

Jan Jiskra byl z Brandýsa, a na těch jeho žulových kostkách létaly zpod kovových skluznic saní báječné jiskry.

Psáno v Praze na Lužinách dne 2. prosince 2014, kdy se země české pokryly ledovatkou.