23.9.2019 | Svátek má Berta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Chudák Koněv

28.8.2019

maršál Ivan S. Koněv

Sto let jsme budovali slavjanofilství, a vy jste to během jediné noci spláchli do hajzlu.
----------------------

„Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony...“ zpíval český národní umělec Stanislav Kostka N. v básni Poděkování Sovětskému svazu už v roce 1935. Později se to vztahovalo k osvobození naší vlasti Rudou armádou v květnu 1945. Jak jsme se to učili, když jsme byli malí. Jenže už zlaté šedesátky nám, čtoucím a chápajícím, přinesly některá upřesnění. Třeba že nejen Rudá, ale i americká armáda se podílela na osvobození československého území. Avšak nejenže žádné zvony pro US Army nezvonily, dokonce nám tuto drobnou epizodu soudružky učitelky zatajily. A někdy ani nezatajovaly, protože nevěděly, že nějaká byla. Na pajďáku se to nedozvěděly a páni rodičové ze strachu mlčeli.

Je zachycena vzpomínka, jak jedna taková plzeňská soudružka dějepisářka dala škaredou známku žákovi za takovéto proamerické upřesnění. Plzeň přece osvobodili rudoarmějci! Ona to věděla nejlíp, protože jeden takovej měl ve městě pomník. Ti, kteří ještě pomněli, mu říkali „udivenej“. Proč byl? No přece z toho, jak se sem do Plzně dostal...


Tak to je dobový vtip, ale existuje i dobový hnus. Ve dnech kolem 5. května pravidelně objížděl jihozápadní Čechy za bývalou demarkační linií SSSR/USA americký velvyslanec v Praze. Jeho auto se zastavilo u každého pomníčku padlého amerického hrdiny, kdež položil věnec jako výraz úcty a díků amerického lidu. No a za ním hned jelo auto StB, které ty věnce sbíralo a likvidovalo. Jako výraz neúcty a zlořečení lidu československého. Vlastně estébáků a jiných našich komunistů. Za války bylo hnusné to, že Stalin zakázal americkým jednotkám postoupit přes dříve dohodnutnou demarkační čáru až na „západní břeh Vltavy“. Nejhnusnější však bylo, že naši bolševici okamžitě po skončení bojových akcí v Evropě obvinili Američany, že svými sliby dodávek zbraní vyvolali Pražské povstání, a pak ho podrazili, protože žádné dodávky z letadel neshodili. (Povstání českého lidu přitom primárně vyvolalo osvobození Plzně US jednotkami.) Dodávky zbraní byly přislíbené, ale Sověti si vysloveně ZAKÁZALI jejich shozy na území Protektorátu. Což už je vysloveně čvachtající superhnus.

Něco podobného, ale v mnohem všeobjímajícnějším svinstvu, provedla Rudá armáda v srpnu 1944 za Varšavského povstání, kdy vyčkávala na Visle a sledovala jak na druhém břehu hoří město. Já vím, i dnešní vojenští historici říkají, že Sověti byli vyčerpáni předcházející ofenzivou, která dosáhla svých cílů. Vojsko potřebovalo odpočinek, posily a doplnění zbraněmi, municí a pohonnými hmotami, aby mohlo odpovědně překročit řeku. A zdá se, že to spíše Němci nedovolili Rudé armádě překonat Vislu, která je zde široká asi 350 metrů, než že by se o to Rusové vůbec nepokoušeli. V étom slúčaje je však podivné, že zakázali angloamerickým letadlům, která shazovala dodávky pro povstalce, přistávat na svých letištích, kde by mohli doplnit palivo. Že by to prej zasahovalo do jejich vzdušného operačního prostoru. Z hlediska čistě vojenského je pak nepochopitelné - že v tomto prostoru neoperovali! Že třeba neshazovali zbraně a jídlo (to nakonec mohli dělat i praky...). Jistě by sovětská letadla mohla chránit Varšavany alespoň před nálety německých Stuk! Což nečinila. Inu pro Rusy - mrtvý Polák, dobrý Polák. A když ho zabijou „fašisté“, pak je ještě lepší...

Dávno před koncem druhé světové války byl její začátek. Jako mezinárodně uznávané datum se uvádí 1. září 1939, a svět si toto výročí teď připomíná. To ovšem už mělo Československo za sebou desítky mrtvých, stovky raněných a tisíce zajatých vojáků, financů a policajtů, ba i civilistů v zapomenuté válce proti německým ordnerům (25 tisíc teroristů, vyzbrojených, financovaných a řízených německým Wehrmachtem), maďarským honvédům i polským bojůvkám. Po marném diplomatickém ústupovém boji bylo už také okupováno české a slovenské pohraničí. Perlička - mezi interventy do Polska tehdy patřilo svým způsobem i Československo, či Česko-Slovensko, úplně přesně válečná Slovenská republika, jak na tuto válečnou epizodu vzpomínal i soudruh Vasil Biľak ve svých Stranou neschválených Pamětech (“zabojoval si“ jen jako praporní - cenzor:).

Ještě před rozbuškou celosvětového zabíjení se scházeli ministři zahraničí dvou totalitních států. Nacista a sovětský komunista spolu namíchali smluvní Ribbentrop-Molotovův koktejl. Nešlo jen o známou smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. srpna 1939 (včetně tajného protokolu), ale i o tolik nezmiňovanou smlouvu o hranicích a přátelství z 28. září 1939. Ta jako přílohu obsahovala mapu, na které si tlustou čarou přátelé Hitler a Stalin rozdělili Polsko na sféry „přirozených národních zájmů“. Tedy nejen Polsko, ale i sousední Československo, kterému už tehdy osvoboditel našeho lidu na té mapě sebral Podkarpatskou Rus.

Nakonec tedy přišlo „osvobození“, ačkoliv to mělo být naše vítězství. Protože ČSR patřila mezi státy vítězné koalice. Její vojenské jednotky z východu i západu byly součástí protiněmecké koalice, a to i včetně civilů v odboji a v Pražském a Českém povstání.

A teď tedy ten Koněv, maršál, Ivan Stěpanovič... Osvoboditel a čestný občan Prahy. Od těch dob má v Praze ulici. A od „normalizačního“ roku 1980 také sochu. Jako symbol - čeho? Co všechno od roku 1945 ještě stihl?

Zmíním válečné zločiny z té doby, kdy byli z nemocničních postelí na Karláku vytahováni ranění Vlasovci a v parku před budovou pak bez soudů stříleni. Bezejmenní „sovětští hrdinové“ bez pomníků, zabití
svými soukmenovci. Ošetřující lékař měl možnost je nevydat - pak by je jejich ruští bratři postříleli přímo na posteli, jak slibovali... Je těžké uvěřit, že by o tom vojenský velitel Prahy alespoň nevěděl.

Už 9. května 1945 začaly z Prahy, jinde i dříve, mizet další Sovětům nepohodlní Rusové. Stovky československých občanů, ruských předválečných emigrantů, odvlekla sovětská kontrarozvědka Směrš do gulagů. S tichým maršálovým souhlasem.

Další zásluhy Ivana Stěpanoviče ve stručných datech nastínili prznitelé nekulturní památky na Náměstí interbrigadistů (vč. vysvětlující desky od radnice Prahy 6), drobně je doplním:

Listopad 1956: Maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda v čele se soudruhem Jánosem Kádárem žádá rozhlasem ze sovětského Užhorodu socialistické země, aby jí poskytly „internacionální pomoc k rozdrcení kontrarevoluce“. Sovětský svaz ji okamžitě přislíbí. „Osvobozením“ Maďarska je pověřen maršál Koněv. Výsledky: Nejméně dva a půl tisíce mrtvých, 200 až 300 tisíc emigrantů.

Taky za tohle má tu sochu!

Srpen 1961: Generální tajemník KSSS Nikita Cruščova vytahuje maršála Koněva z důchodu, aby se stal velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně. Druhá berlínská krize neskončila třetí světovou válkou, jen obezděním Západního Berlína - což je porušením poválečných dohod s koaličními státy. U této zdi bylo zastřeleno nejméně 128 lidí.

Také za toto má Koněv tu sochu.

A naposledy srpen 1968: Tady je v tom nejspíš maršál nevinně. V květnu 1968 navštívil druha ve zbrani armádního generála a nově zvoleného prezidenta Ludvíka Svobodu. Lidi z jeho delegace prý „mapovali terén“ pro možnou invazi Sovětského svazu, maskovanou krátkou sukýnkou dalších čtyř zemí Varšavské smlouvy. Tak za á) - nemusel o tom vědět, za bé) Sovětská armáda si nemusela nic až tak moc mapovat (to proběhlo v rámci operace Dunaj). Československá armáda jí byla podřízena, linky z genštábu šly přímo do Moskvy a v Kremlu věděli o každém našem hnutí dříve než na ÚV KSČ, za cé) už byl opravdu ve vojenském důchodu (*1897)... Koněvovi se další osvobození Prahy nejspíš nezamlouvalo, nepřijel si sem totiž v roce 1970 ani pro titul hrdiny ČSSR, kterým ho obdařil kolaborantský husákovský režim.

Ovšem ruské velvyslanectví se tuze hněvá kvůli (dalšímu) porudění Koněvovy sochy (pravidelné obmývání už prý stálo Prahu šest pět milionů korun), zlobí se i pátá kolona ruského imperialismu, tedy českomoravští komunisté. Osvoboditel Prahy zhanoben! Tohle má bejt nějakej vděk???

Ale máme být Sovětskému svazu či Ruské federaci vůbec za něco vděčni? Když nás Rudá armáda osvobodila - ale Sovětská okupovala?

To je, milé děti, jako s tou vděčností, jíž byl Vinnetou po svém osvobození z pout povinován Old Shatterhandovi. Po tom, co se po dramatických zvratech sbratřili, chtěl humanista Olda po svém rudém bratru, aby umožnil zločinnému Rattlerovi jednoduchou smrt bez mučení. Vinnetou mu vysvětlil, že mu to přání nemůže splnit. Jedině - jedině, že by se dovolával vděčnosti Apačů. Pak by to museli udělat. „Ale pak by bylo všecko, všecko, cos pro nás udělal, smazáno. Jako by se to vůbec nestalo...“ Olda takovou cenu platit nechtěl. SSSR a dnes Rusko po nás vděk za osvobození stále požaduje. A prakticky i za tu okupaci. A tak je to s tou naší vděčností k Sovětskému svazu: Nula bodov.

Nezachycený čs. komunistický činovník řekl svým ruským ne-druhům v srpnu 1968: „Sto let jsme budovali slavjanofilství, a vy jste to během jediné noci spláchli do hajzlu.“

Nejsme vám vděčni, Rusové! Smazáno osmašedesátým! A sochy svých osvoboditelů a ideových vůdců si strčte - třeba za klobouk.

Psáno v Praze na Lužinách dne 27. srpna 2019

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.