26.2.2020 | Svátek má Dorota


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta ze sladkého domova domů

22.1.2020

Z Jezerního sešitu 13. Konec vyprávění o výpravách v Lake District

Mobil drnčí, naposledy se budím v postýlce hornického domku na terase nad městečkem Coniston v Lake District. Je teprve osm hodin, letadlo mi odlétá z letiště v Newcastlu až ve čtyři odpoledne; těch asi 176 km k němu by naše auto mělo zvládnout za dvě hodiny a deset minut, nevstáváme zbytečně brzo? Když navigace nabízí o pětadvacet kilometrů kratší a čtvrt hodiny rychlejší cestu přes hory? Pravda, serpentinami, pravda, úzkými silničkami, pravda, mezi stády ovcí, možná i se sněhem...

„To nechceš,“ lakonicky odrazí další uvažování dcerka Terka. „My to jeli.“

Coniston 1

Takže až tak brzy není. Dvě hodiny před odletem mám být na místě. Čili ve dvě odpoledne. Vyrazit až před polednem by nebylo záhodno, protože cesta nám určitě nebude trvat dvě deset. Prvních deset mil jízdy na sever po mísní přibližovací silnici (čtyři metry mezi zídkami) vůbec nemusí trvat slibovanou čtvrthodinu. Když se zaklesneme za mlíkaři nebo busem, můžeme počítat s půlhodinou. Relaxační zastavení budou také nutná, na to padne minimálně další púlhodina. Bude potřeba i nějaká rezerva, ať nás nerozhodí případné kolony před Newcastlem, a taky už musíme natankovat. 10.45 se jeví jako rozumný čas odjezdu. A už je osm! Ještěže jsem si zabalil včera.

Čeká nás poslední snídaně, poslední záchod, poslední mytí nádobí - a dobalování. Ještě je potřeba do báglu zastrkat pyžamo přece. A tuhle košili, která po finálním oblečení přebývá. A kartáček na zuby. A lehké filcové pantofle na doma. Jenže ty se už nikam nevejdou. Vida, k čemu je dobrá síťka na zadní straně batohu!

Coniston 2

Ještě poslední kontrola postele - sluchátka ani busola se mi v pokrývkách a polštářích dneska neskrývají, ale ukořistil jsem alespoň postrádanou lichou spací ponožku. Ach, sbohem domove, drahý, tedy ne tak úplně drahý, ale sladký domove!

Poslední nazutí do botek samochodek, poslední pohled na tlakoměr (klesl směrem k nápisu „Rain“) a vycházím ven, vstříc slunci, vycházejícímu nad horami nad východním břehem jezera Coniston, po němž (a taky po jezeru Windermere) se na plachetničkách Vlaštovce a Amazonce proháněli hrdinové románů Arthura Ransoma. Ale vždyť je teprve pět minut před devátou! A bágly jsou už složeny v autu. Nevyrážíme skutečně moc brzo? Ještě tedy nevyrážíme, protože trvá dobrých deset minut, než Tereza s Tomem vylezou z domku.

Coniston 3

Poslední důkladná prohlídka baráčku je nutná, aby se nezapomněly nějaké drobnosti, nutné na další plavbu, jako třeba nabíječka, strčená do zásuvky, jež by mohla pět set kilometrů severněji chybět. To je pravý důvod, proč vyjíždíme tak brzo - tato cesta nemá jako primární cíl posadit tatínka bezpečně na letadlo, ale dostat T+T na místo jejich prvního noclehu na Vysočině někde v severním Skotsku, kde se chystají strávit další dva týdny.

Tereza běží naposled před autem, aby odradila možná protijedoucí auta (pořád ještě nemá červený praporek a ten můj český jsem jí zapomněl půjčit), a hlavně aby při přejezdu za roh ukázala Tomášovi, jak daleko je ten roh od modrého laku našeho fordiska. Ještě naposledy se zastavujeme v městečku Coniston u místního Sparu, abychom zde vzali naftu. Stála 135,9 pencí za litr, benzin byl levnější - 130,9 p/l, kolik galonů to bralo na míli nevím, ale vposledku byla spotřeba 5 litrů na 100 km. (Mimochodem - úsporný dvakrát dražší hybrid v reálných podmínkách spálí stejné množství benzinu.)

Coniston 4

Nakonec vyrážíme z městečka v 9.20. Naposledy vykružuje Tom místní silničky mezi obezděnými pastvinami. Všechny pozemky v Anglii jsou „private“ a pokud možno schovány za nějakými zdmi či ploty. Nevstupovat! Národní parky, mezi něž patří i Lake District (since 1951) jsou v tomto výjimkou, můžeš tady chodit, kudy chceš, avšak zídky je nevhodné přelézat, za nimi totiž bývá private. To Skotsko je v tomto mnohem svobodnější, tam prý ani nejsou ploty kolem zahrádek, vstoupit na ně můžeš - ale zase to není slušné...

Naposledy projíždíme kolem nádherného ransomovského jezera, tohle se jmenuje Thirlmere. V tomto plochém údolí předjíždíme třetího cyklistu, kterého jsem tu spatřil, nějakého místňáka na plečce. Jinak jsem tu zaregistroval jen dva sportovní cyklisty. (Oba při výjezdu na sedlo u Honister Mine, 25% stoupání). Přitom jsou celou oblastí vedeny kilometry pěšin, označených na mapách co cyklostezky, a dokonce jsem na webu narazil na cestovku, která organizuje po Severní Anglii a Skotsku cyklovýlety!

Coniston 5

Před Keswickem odbočujeme vpravo na východ na silnici první třídy A66. (Vypadá jako naše dálnice D10 na Turnov.) Na náhorní plošince u Penruddocku (287 m n. m.,nejvyšší bod mé dnešní cesty) obdivuju na severu mraky nad jezerem mlh. Míjíme ceduli, která označuje, že vyjíždíme z Lake District. Pročež mi dochází, že má pouť dneska opravdu končí.

Před Penrithem se uprostřed silnice dálničního typu zjeví stometrový kruhový objezd (uprostřed něj nezbytný lesejk), který zde ani tak není kvůli odbočce na okresku, ale aby zbrzdil pospíchálky a nabídl jim sjezd k pumpě a nákupnímu centru - a hlavně toaletám. Stahuju okénko, abych kontroloval, jestli Tomáš při najíždění do parkovacího místa moc nepřejíždí pruh, ale tady to nevadí, parkoviště jest prázdné.

Coniston 6

Kdybychom byl mladší rodič s malými dětmi, tak bych je tu mohl nechat vyřádit se na dřevěném hradě, označeném (aby by to bylo jasné) nápisem „outdoor play“. Z hradní věže vede krytá skluzavka, ale víc z hřiště za dřevěnou pseudopalisádou nevidím. My míříme do kamenného, přímo hornického portálu, v němž jest vstup do jeskyně v pískovcové stěně. Až uvnitř tohoto Rheged nákupního centra (arts, food, play, shop, huge cinema) pochopím, že ta skála je jen umělá tlustá fasáda. Ptám se Terezy, u kterého jsme města, ale nejsme u žádného města. To je tak tady v Británii zvykem, že najednou uprostřed krajiny se na dálnici zjeví ostrůvek nákupní a kulturní civilizace...

Nekupujeme nic, ani na film nejdeme, hygienické zastavení využije navigátor Tereza později u auta, aby na papírové mapě ukázala Tomášovi, co nás čeká. A čeká nás lehčí větev kruháku, protože po něm sjíždíme vlevo k severu na motorway M6, po které vede i panevropská severojižní magistrála E05 (od Gibraltaru, přes Madrid a Paříž ke Kanálu, který překonává trajektem, přes Birmingham až k Port Glasgow). Po té se svezeme jen třicet kilásků, načež u Garlisle odbočujeme vpravo na silnici A69 (Evropská E18), která nás doveze až k Newcastlu.

Hezky jsem zakecal, že jsem to své zadní levé okénko při odchodu na toalety zapomněl stažené. U auta narvaného batohy (a počítači!!!) a zásobami atd. Sorry, Tess, jestli to čteš, ale dopadlo to dobře...

Kruháky, kruháky, už jsem o nich psal. V městečkách jen namalovaný bílý kruh uprostřed křižovatky, na silnicích se jedná o skutečné kruhy, na dálnicích jde spíše o ovály o rozměrech sto až dvě stě metrů. Asi dvacet kilometrů před Novým Hradem na Týně vyjíždíme nahoru na jeden takový kruhák, či spíš oválník. Vychází z něj odbočka vlevo na A68, jednu okresku a dvě místní komunikace. Jenže my se z toho objezdu hned zase vracíme na původní trasu A69. Divím se, proč Tom normálně nejel rovně a nepodjel most pod A68, když až teď mi dochází, že se tady v zářezu pod tím mostem vůbec žádná silnice nekoná! Zářez tu je, ale vozovka ne. Snad aby to nebylo lidem, co odbočují na A69 líto, že se tady zdržují jen oni. Tak takovohle silniční hovadinu jsme nezažil ani v Izraeli!

Asi na půli cesty mezi Carlisle a Newcastlem upon Tyne, za odbočkou na Beltingham, zastavíme na krátkém parkovacím pruhu. Je půl dvanácté, první důstojník Zuzana, é, Tereza, velí k obědu. Tedy ku spocívání připravených baget. Obědvali bychom možná o půlhodinu později, kdyby bylo dále nějaké jiné vhodné místo k zastavení.

Coniston 7

Kousek před Newcastlem vyjíždíme z dálnice vlevo k severu na komunikaci B6323. Tato Ponteland Road vede rovinatou krajinou mezi políčky a pastvinami o ráži 4 ha. Ne, tady ještě nikdo nerozorával meze - nejen proto, že na nich stojí nezbytné zídky. Po minutě dojíždíme k téčkové křižovatce, kde odbočíme vpravo, a hned na dalším téčku, po asi tři sta metrech se vracíme k severu. Tento cikcak a okolní domky mi silně připomínají přípražské vesnické silnice. Kdybych nejel s vlastním potomkem a zeťákem u volantu, tak bych si myslel, že mne snad unesli! Tahle zoufalá čtyři metry široká okreska fakt míří k mezinárodnímu letišti? Fakt jo. Alespoň to tvrdí malá nenápadná dřevěná šipka.

A opravdu, tahle Callerton Lane (B6323) nás vede po okraji typicky amerikánského předměstí (paneláky naležato) Darras Hall ke tři kilásky vzdálenému kruháku s Rotary Way. Na další křižovatce doprava, a tady už to vypadá jako skutečná silnice (A696) a najednou se uprostřed polí vynoří nízká hala. Nad vstupní skleněnou fasádou se dme pýchou nápis Newcastle International Your Airport. Letiště! Cikcaky jsme sem jeli proto, abychom se vyhnuli možné zácpě na městském okruhu, a taky je to dost kratší. Když se na tu cestu trefíte...

Coniston 8

Tomáš vjede na parkoviště, které je zadarmo jen asi čtvrthodinu. T i T mne doprovodí až do haly, kde mi ukáží, kde jsou odlety, a kam mám jít na odbavení. Ne, do letadla mne neposadí, je teprve 12:45, a odlet do Prahy hlásí jediná světelná tabule až na plánovaných 16:10. Cesta se všemi zastávkami nakonec trvala skoro tři a půl hodiny. Mám další tři a půl hodiny času, no to je skoro jako před odletem do Tel Avivu. Na mladé volá severní Skotsko, rozloučíme se tedy, a ještě jednou jim děkuju. Poslední kontrola: Má tatínek letenku? Má tatínek pas? Ano. Ano!

Zatímco T+T odjíždějí, motám se ještě chvíli po okolí. Snímám budku narvané čekárny na autobus, plnou lidí, nosnou konstrukci klenuté střechy před budovou, občerstvovny uvnitř... A hele, tady je zcela opuštěný vstup na Metro Station. Metro? Koukám se na to až doma. Ano, jistě, metro.

Coniston 9

Nevím, jestli se v Newcastlu taky hádali, zda má vést na letiště metro, vlak nebo tramvaj, ale jezdí sem „lehké metro“, které na okrajích města vede po povrchu (jako třeba v Londýně nebo Barceloně) a mohla by to být se svým sběračem pod trolejí vlastně tramvaj nebo vláček elektrovláček, ale svým hranolovitým výrazem (a nápisem M na hrudi) jde skutečně o metro. Vždy skřípu zuby vzteky na pražské radní a nezajímající se vlády, když někde v zahraničí vystupuju z letadla! (No, akorát na Korfu ne...) A když si teď na mapě dohledávám, kudy jsme to vlastně jeli, tak vidím u tohohle letišťátka s jednou 2 km dlouhou rampou kilometry čtvereční parkovišť P+R.

Zpátky na letiště. Tamhle v tom opuštěném rohu, označeném jako Self Service Bag Drop je spousta místa pro přebalení zavazadel. Batoh se mi do rozměrů vejde, ale váha ukazuje deset a půl kila. É. A to jsem měl při odjezdu ještě dvě kila k dobru oproti desetikilovému limitu! Vždyť jsem si kupoval jen tu lehkou bundu. A hrneček I Climbed Old Man on Coniston. Aha, ještě si hned první den koupil tu fotografickou knihu, ta má aspoň půl kila. Jo, a nasbíral jsem taky nějaké památeční kamení pro své milé ženy Ivanku a Janinku, abych jim mohl položit na pamětní místa nějaké pozdravy z dálných cest, kterých se už neúčastní...

Coniston 10

„Prakticky nikdo váhu příručního zavazadla nekontroluje,“ tvrdí dcerka Terka. Hlavně to nesmí přesáhnout dovolenérozměry. A nesmíte to táhnout na kolečkách po podlaze, ale máte si zavazadlo nechat ležérně povlávat na rameni. Nu ale mám čas, a tak přebaluju. V kapsách kapsáčů už mám narvané čtení na čekání, sudoku, foťák, baterie, tolik vysmívanou, avšak praktickou ledvinku mám zaplněnu půllitrovou lahví s vodou, jídlem a prášky (připnutá ledvinka je součástí oblečení a nepočítá se do povolené váhy zavazadel). Nu vida, ještě si mohu tady to kamení narvat do kapes bundy. Načež mi váha ukázala 10.0 přesně!

Času dost, ještě bych si mohl zabrouzdat po internetu. Za 10 pencí za minutu. I vytisknout elektronickou letenku bych si mohl! Za libru za stránku. Nicméně cestovní horečka mne už vede k pojízdným schodům. U nich se nabízí velká plexisklová koule na podstavci, takto dobrodějná kasa, do které mohou odlétající odhazovat zbytečné libry. Krom mincí vidno i různé barevné papírky, ale já svých pár liber ještě potřebuju k zasycení, přece. Zastavuju se u posledního přebalovacího místa a s povděkem použiju výlevky k vylití zakázané vody. Prázdná lahev se hodí po překonání vstupních překážek k opětnému naplnění.

Coniston 11

Jdu chodbou, jdu, a jdu, na patřičném místě odložím zavazadla, ledvinku, pásek a kabátec k tunelové prohlídce (obsah kapes dávám do extra tašky, aby se mi zase nevysypaly), přiložím pas ke čtečce, a už jsem odbaven. Vida, jak rychlé to bylo! V bezcelní zóně na mne útočí 40% slevy na hodinky, voňavky, sluneční brýle a jinou drogerii. Ale já hledám něco dobrého k opravdovému obědu.

Jdu až na konec haly a zase zpátky. Burgerárnu vynechávám. Velmi se mi líbí narvaný The Beer House, ale jdu zpátky až ke zdi, pokryté dětskými kresbami letadel (či křížů) i proslulého visutého mostu v Edinburku. A tady, u té další prohnuté cihlové zdi bych mohl posedět a dát si - pivo nebo hnědou limču. Zahlédnu na stole jen nějaké hranolky, tak se vracím k pivnímu domu. Copak si tak asi dám? Salát s kuřecím za dvanáct? Košík s obalovanými rybími kousky za sedmnáct? Nebo dvojitě naložený Beef Burger za osmnáct pade? Moje finanční zbojnictví poněkud opadá. Tolik už v hotovosti nemám, kartu použít nechci, a tak hledám Terezou doporučenou sámošku.

Míjím pekárnu, no, tady se přinejhorším zasytím. Tamhle nabízejí další burgery, od devídi pade do deseti pade. Ale jsou tak lákavě obloženy, že by se mi z nich alespoň půlka obsahu vysypala na podlahu. A tady bych dostal kompletní jídlo: Klasické hranolky plus česnekové kroužky. Soft drink k tomu jen za půl libry navíc. Kuřecí kousky k tomu jen za deset liber navíc...

Coniston 12

V doporučené sámošce Boots si v jídelním stojanu (ona je to primárně lékárna:) vyberu známé trojúhelníkové chleby s kuřecími kousky. Stojí jen 3,99; protože mám už jen 5 liber v hotovosti, tak se to hodí. K tomu je zdarma půllitrová láhev, vybírám si ledový čaj s chutí manga (ale musíte si vybrat z označených lahví ty, které jsou zdarma). Pan pokladní mě ještě posílá zpátky ke stojanu. Dneska mají akci, nakonec si vyberu bramborové lupínky s česnekem (ručně pečené). Taky zadarmo. Najdu si sedadlo s výhledem na odletovou tabuli a chroupám poživatiny. Odletová tabule hlásí u linky do Prahy: Delayed. Předpokládaný odlet až 17:00.

To známe! Ve čtvrt na šest nám řeknou, že se let odkládá o hodinu. Ve tři čtvrti na sedm nám řeknou, že se let odkládá o hodinu... Jenže padnou jen dvě sudoku, a začíná nějaký pohyb. 16:33 se pro nás otvírá brána. Sbírám zavazadla, kráčím volným krokem do našeho Airbusu společnosti Jet2. Sedám si na privilegované místo k okénku před křídlem. Ajta, až teprve teď mne napadá, že mě možná další dva cestující na trojsedadle nebudou mít rádi, až se vydám na záchod. Když nesedím s Terkou a Tomem. Jenže letadlo se plní a vedle mne si pořád nikdo nesedá. Letadlo se už hnulo, a vedle mne jsou stále dvě volná místa!

Později mi to Tereza vysvětluje: Jednak jde o místa s příplatkem, a jednak o ně ani jinak nikdo nestojí. Alespoň ne ti lidé, se kterými letěli s Tomem posledně. Cestující u tohoto okénka, což je tedy i nouzový východ, mají jisté drobné povinnosti po nouzovém přistání, kdy několika jednoduchými pohyby (komix přiložen, musíte vědět v jakém typu letíte, proto tu jsou komiksy dva) okno vyjmou a vyhodí ven. Oni cestující se báli, že by to nezvládli a nezvladatelný dav by je ušlapal, a tak si raději přesedli na neprivilegovaná místa.

Ne, nejsem Švejk, tak jsem to nezkoušel!!!

Coniston 13

Mám tolik místa, že bych si mohl lehnout, ale místo toho pozoruju zem pod sebou, mraky, které mezi sebou oddělují fiktivní řeky bezmračí, města, továrny, hory, pobřeží, mizející světlo, jak na druhém konci letadla zapadá slunce, rozsvěcující se světla na zemi, a pokud jsme ještě nad mořem, pak to svítí lodě. Po přeletu Severního moře marně hledám osvětlené belgické dálnice. Jednak letíme severněji, než bychom se vraceli z Londýna, tedy nad Nizozemskem a Německem. A jednak prý už Belgičani na svých dálnicích světla vypnuli...

Bylo by to skvělé, kdyby výkonná klimatizace netrvala na pocitových 17 stupních Celsiuse. Teprve podruhé použiju svůj těžký pletený bavlněný svetr a rozkládám si ho na nohy jako pléd. Vyplatil se! Pode mnou je už tma, ve které svítí jen zářící neurony sídel. Poněkud mne mate jeden druh světel. Jde vždy o dvojici světelných bodů, a ty dvojice jsou od sebe vzdáleny v pravidelných několikakilometrových intervalech - a vytvářejí jasné linie! Tak buďto jde o naváděcí světla pro mimozemské kosmické lodě, anebo přece jenom na dálnicích jednou za pár kilásků někdo zasvítí na cestu pozemštanům...

No, a to je poslední poznámka z mého modrého Jezerního sešitu. Příště bych si mohl psát poznámky třeba z Yellowstonu, co děti? (Vtip!)Ale zatím si jenom chystám sešitek k zápisům o další cestě do Izraele.

Prožito cestou z Conistonu v Lake District do Prahy v pátek 18. října 2019, do modrého Jezerního Sešitu zaznamenáno na palubě letadla, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. ledna 2020.

***

Kompletní vyprávění z Jezerního Sešitu je k dispozici na mém blogu pod záložkou Lake District. Fotky jsou tam v dosti lepším rozlišení než tady na Psu.

Jo, a pokud se vám po tom jezerním kraji stejská, můžete tam zabrousit alespoň prstem po mapě. V minulých chmurných dnech jsem se bavil dáváním vybraných fot z navštívených míst na web Mapy.cz, přičemž jsem se je snažil správně uplacírovat. Ještě to není všechno, co tam chci dát, ale časem to hodlám doplnit.

Tak, a příště zase o něčem jiném!

Coniston 14

Díky, Terko a Tome! (Díky patří i dalšímu sponzorovi mé cesty, synkovi Jankovi.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě
SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě

Zúčastněte se 16. ročníku veletrhu Prodítě, který se koná na brněnském výstavišti od 5. do 8. března. Těšit se můžete nejen na nákupy potřeb pro děti za zvýhodněné ceny, ale také na bohatý doprovodný program pro maminky i dětičky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.