Poplivat a pomluvit se dá cokoli, nicméně fakt zůstává faktem, že podle všeho skutečně došlo k telefonátu mezi zvoleným prezidentem Trumpem a Milošem Zemanem a že Trump Zemana pozval do Ameriky.

Je smutné, že se panu Ovčáčkovi nelze věřit stoprocentně to, co říká, takže je otázka, zdali opravdu Trump oceňoval, že Zeman mu přál při volbách jako jediná evropská hlava státu. Jiná věc ale je, že je tomu skutečně tak, že Zeman na Trumpa vsadil a riskoval hodně velkou nemilost, kdyby byl Trump nevyhrál. I když... v milosti se hřál Václav Havel coby lidskoprávní ikona, kdežto Klaus byl v poloviční a Zeman posléze v totální nemilosti u vládců Bílého domu.

V současné chvíli nelze odhadovat, zdali Zemanova eventuální pouť do Washingtonu bude mít efekt společensky ceremoniální, anebo faktický. Na pražské půdě se odehrál onen neslavný restart americko-ruských vztahů a tato smutná skutečnost – byť na ní Praha nemá žádnou vinu – jistě není zapomenuta. Nicméně je fakt, že Zeman má abnormálně dobré vztahy s Putinem a teď, pokud nejde o fikci a mlhu a zkresleniny, i s Trumpem.

Jistě teď zesílí debaty o možném vývoji, kdy si Putin s Trumpem podají ruce a vytvoří Jaltu II, tedy nové rozdělení světa. O tom se diskutuje a takovou vizí straší i mnozí moudří mužové. Vyloučené není v dnešním turbulentním světě vůbec nic. Jaký bude putinovsko-trumpovský restart vztahů, brzy uvidíme a ani to není vyloučeno, že mu bude Zeman ministrovat: vývoj v Sýrii nabývá na obrátkách a jestli někde dojde ke kontaktu a jednání a dohodě, pak právě tady, v Sýrii.

Kdybych tedy měl shrnout, jak se na věc dívám, a kdybych měl odpovědět na otázku, zda pokládám Zemanovu komunikaci s Trumpem za politický úspěch, pak jednoznačně řeknu: ano, je to dozajista úspěch. A nespadl z nebe, je to bezesporu důsledek Zemanovy odvahy, kdy se přihlásil ke konceptu viditelnou většinou odmítanému.