Příští rok nás čeká zostřené vzpomínání, letos je výročí první světové války coby vzpomínací téma. Je to téma politicky silnější, protože důsledky světové války neseme dodnes – bezprostředně. Důsledky činnosti Jana Husa a jeho následovníků neseme taky dodnes, jenže si to připouštíme ještě méně, než důsledky novější. Husitské války zdevastovaly český stát, uvedly ho do chaosu a vytrhly ho z kontextu evropské politiky. Čechům a Moravanům se pak už nikdy nepodařilo vrátit se tam naplno a nedaří se to dodnes.

Za to pochopitelně Jan Hus nemůže a jeho osobnost je naveskrz důstojná a úctyhodná. Obecně je vnímán jako brojitel proti zlořádům. Školní dítko vypoví, že byl proti odpustkům. To byl opravdu mimořádně odsouzeníhodný výstřelek, jakkoli byl dobře míněn. Dodnes se však katolická církev nemůže vyrovnat s jádrem jeho učení a to je důvod, proč byl prohlášen za kacíře a vydán na hranici. Věřil a učil, že jsou lidí předurčeni k věčnému posouzení a odsouzení bez ohledu na praktické životní postoje. To je jádro toho, co katolická církev (jiná tehdy nebyla) prohlásila za blud. Vzhledem k duchovní situaci té doby to byla skutečně myšlenka pro stabilitu pořádku nebezpečná a tehdejší pořádek se uměl bránit. Proto Husa odsoudil.

Dnešní doba je jiná, tolerantní. Katolická církev nedokáže a, nemá-li pozbýt své podstaty, nemůže přistoupit na Husovo učení. Je však k němu tolerantní a to je bezesporu pozitivní postoj. Žijeme v době sílící intolerance a není to jen intolerance islamistického extremismu. Ostré vymezení, to je dnes cíl preferovaný bez ohledu na to, co a proti čemu se vymezuje. Ono Husovo „hájení pravdy“ se stává principem, přičemž nikde není stanoveno kriterium pravdy. Ani Hus ho neměl. Pravda byla to, co hlásal. Jeho mravní hodnota spočívá v tom, že byl ochoten za ni podstoupit krutou smrt.