Premiér Nečas podpořil koncept, který počítá se vstupem Turecka do Evropské unie. Je to metoda, kterou známe z románů Karla Maye. Když vypukne stepní požár, zapálíme ještě jiný požár a ono to přejde. Zde se očividně doufá, že přejde Evropská unie, protože její evropská menšina se definitivně vzbouří proti převládajícímu islamistickému živlu.

Není to sci-fi. Turecko je dnes pozoruhodně se rozvíjející sekulární stát. Ale to byl donedávna Egypt také, když už ne rozvíjející se, tak aspoň sekulární. Mimochodem, i irácký Husajn a lybijský Kaddáfí drželi islamisty na uzdě a podpora takzvané syrské revoluce není nic jiného než podpora nového fanatického a v důsledcích teroristického režimu na Blízkém východě. Jakpak dlouho se asi udrží sekulární režim v Turecku?

Není divu, že se Turecko snaží dostat do Evropy. Docela příjemnou pozici v ní mělo do konce sedmnáctého století. Patřilo mu celé Řecko a značná část pozdější Jugoslávie a Rumunska a ovládalo Středomoří. Ke zlomu došlo až v roce 1683, kdy se Turkům nepodařilo dobýt Vídeň.

Přítomnost budoucí islamistické mocnosti Turecka v Evropské unii si nemůže přát nikdo, kdo to myslí s Evropskou unií dobře. To dobře ví Václav Klaus, který by si přál do EU natáhnout třeba nějaký Tataristán. No a bledá pápěrka Nečas ve snaze dovést děravou kocábku k prohře v příštích parlamentních volbách se přitakáním Turecku snaží zalíbit Klausovým poskokům, kteří mu drží nůž u krku. Smutná to podívaná. Opětovně se táži, jakou možnost má občan těmto šílenostem zabránit? A co budou dnešní třicátníci za dvacet let říkat svým dětem, jak to všechno mohli dopustit a proč mlčeli?