Výročí připadlo na neděli. Připomenu, že šlo o první váleční tažení mezinárodní koalice proti Husajnovu režimu. Pro nás, tedy pro tehdejší Československo, měla tato operace zásadní význam, protože se v ní osvědčili i naši vojáci. Především chemici získali vysoké uznání a naše armáda si v tomto ohledu drží svoji pověst dodnes. 

Naše úspěšné angažmá později přispělo k tomu, že v roce 1999 byla Česká republika spolu s Maďarskem a Polskem přijata do NATO. Pro naše vojáky to bylo první v sérii zahraničních angažmá. Vždy v nich obstáli se ctí, bohužel i za cenu ztrát na životech.

První válka v Zálivu ale má i jiné souvislosti. Brzy následovalo 11. září, invaze do Afghánistánu a další válka proti Husajnovu režimu, která už skončila diktátorovým zajetím a strašlivou popravou. Západ se dopracoval sérií vítězných tažení ke smutnému zjištění, že celkem snadno vyhraje válku, ale prohraje mír. V době první války v Zálivu pořád ještě převládala iluze o konci dějin, iluze o tom, že demokracie se tak osvědčila a je tak dalece atraktivní, že ji převezme coby základní princip celý svět. A tam, kde to nepochopí, bude stačit pár přesných úderů chytrými bombami, aby tamní lidé došli ke správnému úsudku.

Donald Trump, kterého s ostudou a v nepřítomnosti pozítří vypakují z Bílého domu, si vzal poučení a po dobu svého prezidentování žádnou válku nevyvolal a ty, co zdědil, se aspoň snažil utlumit. Ukázalo se, že válka je krajně neproduktivní způsob vedení politiky jinými prostředky. Nakonec se pak směje ten třetí vzadu, v tomto případě Čína.

Už v první válce v Zálivu šlo o čistý vývoz demokracie – tehdy ovšem ještě opodstatnitelný zásahem ve prospěch napadeného Kuvajtu. Teď, po třiceti letech, už nějaký vývoz demokracie jaksi nepřichází v úvahu. Jde o to zachovat demokracii doma a není jisté, že se to podaří.