Tři roky zbývají do termínu eventuálního britského referenda o setrvání v Evropské unii. Británie si jedno referendum právě odbyla, to skotské. Přesvědčivou většinou Skotové rozhodli, že zůstanou v rámci Velké Británie. Jak dopadne to další, pokud se bude konat?

Euroskeptické strany a euroskeptické hlasy nabývají na síle. Teď se mluví o švédských nacionalistech, kteří chtějí omezit přistěhovalectví. Euroskeptici získávají půdu v Německu, které je spolu s Francií hlavním tahounem Unie, přičemž ve francouzském politickém životě má euroskepticismus své pevné místo.

Tento proces je viditelný.

O to je více zarážející, že nepozorujeme žádný protiproud. Ta nespokojenost s Unií má jasné příčiny a ty je třeba analyzovat a reagovat na ně. Pocit národního ohrožení je vážný faktor a nelze ho bagatelizovat. Pocit sounáležitosti je jeden ze základních lidských pudů. Příslušníci evropských národů by jistě byli více nakloněni k evropanství, kdyby byla Evropa politicky a ekonomicky impozantně úspěšná. Není tomu tak, z mnoha důvodů. Jako producent ztrácí jedno odvětví za druhým. Politická váha, natož pak vojenská, je malá, pokud nějaká. To vše oslabuje důvěru. Evropské vedení se profiluje jako generátor nesmyslných příkazů a zákazů. Zatímco Číňané budují tisíce kilometrů vysokorychlostních železničních tratí, Unie zakazuje igelitové pytlíky.

Ukrajinská krize se tu najednou vyloupla tak trochu i jako zkouška evropskému raison d´etre. Ekonomické sankce tu jsou jako projev konkrétního postoje: Evropské společenství nechce kooperovat se státem, který porušuje státní integritu jiného státu, tečka. Dokud se tak bude dít dál, kooperace nebude, anebo bude omezená, to je poselství posledního jednání o sankcích, které Evropa nebude ani zmírňovat, ani zvyšovat.

Takový postoj by nebyl možný, kdyby se Unie rozpadla.

Což je něco, co si Rusko toužebně přeje a k čemu horlivě přisluhuje Václav Klaus.