Není jisté, zdali Putin dá rozkaz svým vojákům překročit ukrajinskou hranici. Možná že to ani nemá v úmyslu a že počítal s tím, co se vskutku stalo. Pak by si mohl zapsat jeden zásadní úspěch: prokázal, že Evropa je rozdělená, že je neschopná jasné a výrazné akce.

Je to zřejmé mimo jakoukoli pochybu. Když britská letadla musí s dodávkou zbraní Ukrajině oblétat Německo, dávají tím najevo, že se s Německem nedá ke společné ochraně počítat. Ani Francie nepatří ke křídlu jestřábů, zatímco nejbojovnější jsou ty státy, které jsou takříkajíc první na ráně.

Tohle se tedy Putinovi povedlo.

Je ale otázka, zdali to je takové vítězství, jak by to mohlo vypadat a jak to mnozí kritici vykládají.

Především Evropská unie není stát, jakkoli by si mnozí přáli, aby tomu tak bylo. Shoda v tom ale naprosto nepanuje. Evropskou ústavu poslala dvě konaná referenda pod stůl, k dalším chyběla odvaha. Bruselské vedení tedy prosadilo Lisabonskou smlouvu, ale od té doby prestiž spolku klesá. Nová politická reprezentace v Berlíně horuje pro federalizaci Evropy, ale jásot se nikde moc neozývá, z východního křídla určitě ne. Jakpak by asi vypadala zahraniční a obranná politika Evropské federace? Jaký by byl její vztah k Izraeli? K severní Africe?

A to ještě nepadl jediný výstřel a tanky čekají za čárou. Zda vyjedou a začne se střílet, je pouze na Putinově rozhodnutí. Pokud se rozhodne pro útok, nikdo mu v tom nezabrání. Bude to ale mít trvalou stopu – vždyť i puč v Československu v roce 1948 měl velký vliv na vznik obranné aliance NATO. Padne chiméra o evropské federaci. Alianci NATO to ale dá nový impuls k existenci. Agrese může přinést Putinovi bezprostřední zisk, ale dlouhodobě ho může strategicky oslabit.

Tak, jako se oslabil Brežněv invazí do Československa v roce 1968, kdy ztratil podporu evropských levicových liberálů i komunistů.