Na začátku roku 2020 málokdo z nás předvídal, co se vyvine z čínského viru… Pravda, už koncem předcházejícího roku se objevovala videa zobrazující lidi, jak padají na chodníku jako mouchy. Nic podobného jsem v následujících dvou letech v našich podmínkách nepostřehl a nezaznamenal, nicméně záběry a děsivé informace připravily půdu doslova k panice a všemu, co následovalo.

Teď čteme o podivné nemoci zvané opičí neštovice. V roce 2019 bych nad tím krčil rameny a zprávu o tom asi nezařadil ani do rubriky „stručně“. Jenže píšeme rok 2022.

Mohl bych se odvolat na oblíbený slogan o absenci věštecké koule, takže nevím jak by vlády – včetně té naší – reagovaly, kdyby se nová nemoc rozvinula do epidemie a nabobtnala do roviny pandemie. Troufnu si ale předpokládat, že odpor proti eventuálním restrikcím by byl násobně, možná řádově silnější. Záleželo by samozřejmě na projevech a průběhu této nebo případně jakékoli jiné další nemoci. Kdyby opravdu lidi padali na ulici jako mouchy, stavěli bychom se k restrikcí jinak, než když vláda uzavřela všechno co mělo kliku a zámek a přitom málo kdo z nás znal někoho, kdo covidem onemocněl. Později jsme – z vlastní zkušenosti a sdělení okolí – znali málokoho, kdo covid neměl. A žijeme, jenže podstatně hůř než v roce 2019. Ne tragicky hůř, ale – řečeno lapidárně – dnes jsem tankoval benzín o desetikorunu na litr dráž, tečka.

Takže znovu, jak bude vláda jednat, jestli se nová nakažlivá nemoc začne šířit? Nouzový stav už má. Ale s uzávěrami a rozdáváním peněz spěchat nebude, troufnu si předvídat. Snad je to jen planý poplach, těch egyptských ran bylo dost. No, jsou dvě. Že by jich nás čekalo fakt ještě osm? A kde je ta zaslíbená země a který Mojžíš by nás do ní odvedl?