V té zemi je válka a té války se účastníme, byť ne v širokém měřítku. Nicméně se v ní angažujeme, naši státní kasu to stojí peníze, naše vojáky úsilí, ba zdraví a v krajním případě životy. Nad zprávami jako je ona, kterou jsem zopakoval v úvodu, se nemůže vynořit otázka, zda takové angažování má smysl.

Ozbrojené síly Západu jsou technicky schopné rozdrtit odpor prakticky každé pravidelné armády - přirozeně že určité typy konfliktů, jako třeba s Ruskem nebo Čínou, odsouváme do kategorie nemyslitelného. Zdá se ale, že i po vyhrané válce je nemožné prosadit v "poražené" zemi politickou vůli.

Válečné tažení zahájené Bushovou administrativou v Iráku a v Afghánistánu uvázlo na písku. Jakmile je v zemi dostatečně organizovaná a nelítostná menšina, nelze nad ní zvítězit. Prodlužování bojů hraje ve prospěch oné menšiny. Při vojenských operacích dochází k přehmatům a omylům a tragédiím a lidským a technickým selháním - a to vše se obrací proti "vítězi". To vše samozřejmě vede k pesimistickému pohledu na roli Západu v zemích s ostře odlišným hodnotovým systémem, což jsou především země ovládané ideologií militantního islámu. Ukázalo se, že i velmi sebevědomé a militantní komunistické země, jako je Čína nebo Vietnam, ochotně přistoupily na politiku kooperace. Nezměnily svůj režim, svůj politický systém, zachovaly diktaturu v plném rozsahu, a přece nastoupily na cestu kooperace - a z ní vyplývajícího rozvoje a prosperity. Podobný vývoj je v Afghánistánu nepředstavitelný a nedoufají v něj ani největší optimisté.
A pokud vůbec nějací jsou - po posledním zvratu na afghánské scéně jich jistě ubylo.