Máme výjimku, ale z čeho?
"Příští politická generace tuto chybu, pevně věřím, napraví. Unie dala Česku lekci z evropanství a velkorysosti." /.../ "I když fakta svědčí jednoznačně pro to, že obavy Václava Klause nemají oporu v realitě, členové Unie ustoupili ve prospěch Lisabonské smlouvy. Pochopili, že smlouva je důležitější než boj s jedním svérázným prezidentem. Za svého prezidenta i oslabení vlastních práv v Unii si můžeme ovšem sami."
Je ovšem sporné, do jaké míry si za Klause na Hradě můžeme sami. Klaus se tam dostal s odřenými zády, hlavně zásluhou lidovce Svobody, jemuž slíbil podporu ve věci církevních restitucí, což je něco, co většina voličů zásadně odmítá. Jeho legitimitu samozřejmě nelze paroubkovským způsobem zpochybňovat, ano, je to řádně zvolená hlava státu. Nicméně jeho reálný mandát je slaboučký a to, že mává celým státem a přeneseně celou Evropou, je kocourkovská nehoráznost.
Liška hovoří o lekci. Lekce má smysl, pokud z ní vzejde poučení a náprava. K ní vede první krok přes ústavní stížnost a poté přes úpravu ústavy, která "doladí" ty váhy a protiváhy, aby se napříště nemohlo stát, aby jeden státní úředník měl moc, jakou nemají ani panovníci v konstitučních monarchiích.
Připomeňme ještě, že Klaus osobně neřekl, že smlouvu podepíše, když Unie udělí výjimku a ústavní soud potvrdí původní rozhodnutí. Pořád je tu možnost, že Klaus ratifikaci odmítne. Proč by to neudělal? Paroubkovo torpédo proti vládě je pěkný precedens hodný následování. Pak ovšem bychom měli cestu na evropskou periférii otevřenou.
