Jan Hamáček i Vojtěch Filip o víkendu ustáli svoje pozice. Obě levicové strany, jak sociálnědemokratická, tak komunistická, dostaly další výprask v sérii v posledních volbách. Bylo by nepřirozené, kdyby se proti předsedům v jejich stranách nezvedla vlna nevole. Bylo by od lídrů přinejmenším nemoudré, kdyby se podvolili a uvolnili protestérům pole.

Oba, jak Hamáček, tak Filip, se drží stanov a stranických regulí, jako námořník v bouři je přikurtovaný, aby ho vlny nesmetly. Navždy jim to nevydrží – jako osobám. Ty sjezdy se na ně zubí v krátké budoucnosti a nakonec je sežerou. Politici jsou prodavači naděje - a platí to navenek, tedy vůči veřejnosti, jako dovnitř, vůči stranické základně.

Oba dva, jak Hamáček, tak Filip, mohou sázet vůči svým straníkům jedině na to, že jejich oponenti nabízejí méně naděje na úspěšnou budoucnost než oni. Pan Chovanec svoji šanci už měl a pan Zimola nabízí vůči Hamáčkovi spíše rozčilení, než koncept. V jiné situaci je pan Filip. Jeho nejvážnější oponent je stalinista staré školy pan Skála. Do padesátých let ale už cesta zpátky není, jakkoli by si to pan Skála přál, a těžko té vizi uvěří i ten největší komunistický nostalgik.

V následujícím týdnu bude důležitá situace, jak se vyvine v senátu. S ohledem na zdravotní stav Miloše Zemana je pozice jeho předsedy klíčově důležitá. Mimochodem, malý detail: Miloš Zeman dal polibek smrti panu Kuberovi tím, že ho označil za jemu milému předsedu senátu.

Jaroslav Kubera je viditelný, oblíbený, zajímavý charismatický politik, který by dokázal zvýšit prestiž senátu jako instituce. V české tradici ale je likvidace zajímavých a viditelných předáků. Spíš má šanci nějaký ten bezbarvý hřib. Jak v senátu, tak – kupříkladu – na magistrátu v Praze.