Především jsou po smrti a zaslouží si smeknout a pomyslet si cosi dobrého o mrtvých. Havárie letadla a náhlá smrt desítek lidí, tedy včetně členů ruského vojenského pěveckého souboru, to je událost budící nezbytně emoce. V tomto případě i politické emoce.

Senátor Jaromír Štětina k události poznamenal, že byli osudem ušetřeni potupy tance na hrobech mrtvých z Aleppa. Není doloženo, že měli v programu tanec na hrobech mrtvých z Aleppa, ale bezpochyby tam jeli jako součást jedné válčící strany, účastné v náboženském konfliktu šíitů a sunnitů. Tato válka zachvátila celý Blízký východ a momentálně zuří nejhůř v Sýrii.

Představme si dejme tomu hinduistického senátora Štětinu, který by se řízením patafyzických sil ocitl v Evropě v první půli sedmnáctého století. Byl by svědkem bitvy u Wimpfenu a také bitvy u Wolgastu a také u Lutzenu a Juteborgu, ono bylo těch bitev několik set, velkých a malých. V naší zemi redukovaly počet obyvatel na desetinu. Kdopak byl tenkrát v sedmnáctém století ten hodný a ten zlý, kdopak měl černý klobouk a kdo nosil ten bílý, tedy byl hodný protestant nebo katolík? Jak by se k tomu hinduistický Štětina postavil?

Syrský prezident Asád je bezesporu brutální samovládce. Proti němu dnes nestojí žádná demokratická liga, ale stovky hrdlořezů shromážděných do desítek nepřehledných a vzájemně se nenávidějících uskupení. Nicméně se nyní zdá, že je naděje na jakési politické řešení – asi spojené s dělením země, o tom jsem tu psal ještě v době, kdy progresivní kolegové vnímali konflikt jako střetnutí demokracie s tyranií. Tato naděje plyne i z výsledků válečných střetů, včetně bojů o Aleppo.

Je to šílená náboženská válka a kdo v té změti vidí kontury demokracie, měl by jít k očaři.

A ti Alexandrovci? Jsou po smrti a politujme je. Byli to profesionálové a zahynuli při výkonu svého povolání. Je dost ohýnků na ohřívání polívky, netřeba použít žáru z dýmajícího vraku letadla.