Už nyní si můžeme troufnout na předpověď, jak bude vypadat veřejná debata, až vody opadnou. Bude jistě stejná, nebo aspoň podobná jako před jedenácti lety.

Debata má prozaické základy. Je dobře, že pražská nábřeží lemovaly zábrany, takže například nebylo zaplaveno Klementinum a Národní knihovna, přičemž právě v suterénu této budovy v záplavovém území se chystá sídlo novodobé Národní knihovny poté, kdy pouhé zamračení Václava Klause zlikvidovalo projekt vybudování národní knihovny na kopci. Je to dobře, ovšem voda, která se nevylila na Starém Městě, se vylila jinde. Zbraslav zůstane sice víceméně suchá, jinde na tom budou o to hůř.

Důraz je nadále soustředěn na stavební činnost kolem vodních toků. Budují se zábrany a hráze, retenční přehrady a poldery. Znovu ale přijde na přetřes preventivní ochrana.

Technické prostředky mají bránit vodě, aby neudělala škody na majetku a na zdraví a životech. Dají se realizovat poměrně jednoduše - ostatně, je to státní investice jako každá jiná, krom toho, že je to služba veřejnosti, je to i byznys. Prevence však jde za hranice byznysu. Obecně vzato jde o to, aby vodu spadlou z nebe stačila do významné míry absorbovat krajina. To ovšem není úzký technický problém, soustředěný na bezprostřední okolí řeky. Do prevence spadá široce založený koncept, jenž se týká celého povodí. Týká se to především retenční kapacity zemědělské půdy. To je velmi široký, a tudíž nesnadno definovatelný pojem. Každý pochopí, co je to protipovodňová stěna, ale i odborníci se různí v názorech, co se má udělat, aby zemědělská půda lépe zadržovala vodu. Je to navíc problém meziresortní, vázaný na aplikaci zákonů. Problematika je nejasně definovaná a i to je jeden z důvodů, proč uniká pozornosti jak vládních, tak samosprávních orgánů. V regionálních plánech bývá dobře zpracována ochrana podzemních vod. Pokud jde o povodně, obvykle se prevence řeší zákazem výstavby v rizikových oblastech. Málokdy se ale uvažuje v širších souvislostech plochy celé obce, jak ukazují studie vypracované na základě zkušeností s minulými povodněmi.

Tato témata přijdou na přetřes i poté, co pomine současná krize. V této souvislosti je třeba upozornit především na faktor mizejícího zájmu. Lidově se tomu říká "otrnout". Až nám otrne, povodeň se opět stane něčím, o čem se vyprávějí zkazky a co už nikdy nebude. A to jak ve vědomí občanů, tak v kolektivnímvědomí správy a samosprávy.