Ministr pro lidská práva Dienstbier je proti tomu, aby se na dostavbě Temelína zúčastnili Rusové, protože takto agresivní země je bezpečnostním rizikem pro Českou republiku. Bez ohledu na to, zdali vláda má co mluvit do výběru firem, jež se eventuální dostavby zúčastní, Dienstbier má bezesporu pravdu, že je Rusko bezpečnostním rizikem. Ale to vždycky bylo. Sociální demokracie si to měla uvědomit, když šlo o tahanici kolem spojeneckého radaru v Brdech. V té době se tahanice sociální demokracie masivně zúčastnila na ruské straně a přes varování BIS Rusko nakonec prosadilo svou, Česko se deklarovalo – přinejmenším – jako součást ruské sféry vlivu.

Čas letí a je zde Ukrajina. Rusko je stále tou říší zla a tou agresivní mocností. Jenže to je třeba brát jako fakt a pokud se politika dělá racionálně, je třeba to brát v úvahu. Nová ukrajinská reprezentace dosáhla dohodou z 21. února realistického maxima, na němž se dalo budovat. Především šlo o volby, jak prezidentské, tak parlamentní. Jenže toto chtělo racionalitu, uvážlivost. Horkým hlavám to připadalo málo a výsledkem je současná situace, kdy ukrajinská menšina je podle všech známek ohrožena na Krymu ruským terorem a agresivní vlna se šíří po celém území na východ od Dněpru.

Bohuslav Sobotka v posledních dnech vyjádřil českou pozici. Výsledky připravovaného referenda Česko neuzná, to je bezpochyby správné stanovisko. Současnou ukrajinskou vládu pokládá za legitimní. Vznikla státním převratem a role prezidenta je právně problematická, ale budiž, v tak turbulentní situaci nelze zůstat na puristických pozicích. Sobotka se přihlásil ke společné evropsko-unijní pozici. Ta je zatím hodně neurčitá, to je z hlediska morálního těžko přijatelné, z hlediska politické racionality pochopitelné. Evropa nemá ani vojenské, ani ekonomické prostředky, jak vývoj ovlivnit. Bude konat nějaké kroky v zájmu zachování tváře a to je vše, co dokáže.

Ale jak jsem zde psal minulý týden, kéž by to bylo bráno jako varování, jako mobilizační podnět. V souvislosti s Krymem se uváděly různé historické paralely, ale nejvíc zde sedí obsazení Porýní Hitlerem 7. března 1936. Tím byla porušena versailleská smlouva, která Porýní určila jako demilitarizovanou zónu. Právě tak nyní Putin porušil mezinárodní dohody garantující ukrajinské hranice.

Umožnila to nepřehledná dynamika událostí v Ukrajině. Míru spoluúčasti postojů Unie a USA posoudí historici, teď se musí rozhodovat politici. Zde v Česku by si měli politici říct, že už nikdy nedovolí tak ponižující ovlivňování našich vnitřních záležitostí, jako se to stalo v aféře kolem radaru v Brdech, která ve výsledku zpochybnila naši schopnost dostát spojeneckým závazkům v NATO.