Vrátil jsem se z Mexika. Doprovázel jsem svou ženu na služební cestě. Nikdy jsem tak daleko nebyl. Těšil jsem se, že zase něco pěkného uvidím. Také to byla labutí píseň dálkových letů Českých aerolinií, protože političtí šíbři vykrádali aerolinie, ani poledne nedrželi. Díky umění manažerovat a prozíravosti ing. Lašáka and his clowns aerolinie končí s dálkovými lety, letadla vrací lesingovkám a po padesáti letech se ČSA stává regionálním dopravcem. Tak šikovní jsou kluci s MBA!

Zájezd do Cancúnu s plnou penzí na téměř dva týdny stojí kolem třiceti pěti tisíc, což jsou jistě dost velké peníze, alespoň pro lidi, kteří se živí poctivě, a tak jsem předpokládal, že i klientela bude tomu odpovídat. Ó, jak jsem se mýlil! Už na letišti v Praze jsem znejistěl jestli stojím u správné přepážky odbavení, když se tam houfovali přiopilí Homolkové. Kdo jsou Homolkové? To je odborně-slangový výraz pro cestující, kteří svým chováním a oblečením připomínají stejnojmennou rodinu z Papouškových filmů. Oslovují se „táto“ a „mámo“ a všude se derou, jako by posledních deset cestujících v letadle muselo stát. Dříve, když nebyl v letadlech do rekreačních středisek „seating“, to znamená, že cestující dostal jenom letenku bez čísla sedačky, se to dalo ještě pochopit, ale to je dvacet let stará historie. Dnes má každý své sedadlo vyznačené v palubní kartě. Správná Homolková má na hlavě trvalou střih „bábovka“, to znamená nakrátko, jakési tričko z tržiště a džínovou minisukni, pokud možno menší o dvě čísla, aby budila (neúspěšně) dojem, že je štíhlá. Homolka má tentýž set, pouze místo sukně má kalhoty. Má mastné vlasy a smrdí potem (dovolím si připomenout cenu zájezdu, není pro nýmandy!). V tomto zájezdu byla skupina Homolků z Ostravy. Nevím, jaká byla jejich profese, čím se živí, ale co vím určitě, že jejich IQ nebylo vyšší než datum - a to jsme jeli po polovině měsíce!

Na školních výletech, když se autobus rozjel, jsme vytahovali chleby s řízky a volskými oky. Homolkové vytáhli flašky s kořalkou. Po několika hodinách letu se vliv alkoholu již projevil. Nejenom, že blábolili ještě větší hovadiny než předtím, ale jejich krok ztratil na jistotě, což ve stísněných prostorách letadla činilo značné potíže. Jeden Homolka si zaplatil bussines třídu, zatímco jeho manželka a syn seděli v turistické, což samo o sobě svědčí o jeho galantnosti, potažmo inteligenci. Bohužel, letušky zpozorovaly příliš pozdě, že ten pán je „na plech“, a protože ve třídě bussines je neomezený příděl alkoholu, byl zanedlouho na obtíž všem, i vlastní rodině. Neustále chodil do turistické třídy, kde rozléval becherovku po cestujících, zejména po své ženě. Nakonec, před přistáním na Isla Margareta (to není ostrov, který by Paroubek koupil pro svou dceru, ten se tak opravdu jmenuje a zatím patří Venezuele), se popral se svým synem! Jeho souputníci na tom nebyli lépe, ale aspoň si vystačili mezi sebou a neotravovali. Sice také řvali a také smrděli, ale jenom se vrávoravě potáceli uličkou letadla, kde občas na někoho spadli.

A tak jsme se po sedmnácti hodinách letu dostali konečně do Cancúnu. Homolkové letuškám nadávali, proč se letělo přes Venezuelu a zaboha nemohli pochopit, že personál letadla nemůže nikterak ovlivnit, kudy letadlo poletí, že to určuje cestovní kancelář, která si ho pronajme: „Hele, můžete mi vysvětlit, proč nás taháte přes nějakej blbej ostrov, když jsme si zaplatili Mexiko? Jakže se menuješ? Jo, Patricie, no to je blbý méno, to si zapamatuju a budu si na vás stěžovat!“

V Mexiku se vyplňují přistávací karty a celní prohlášení, což byl pro Homolky nadlidský výkon. Snažily se jim v tom pomoci letušky a vedoucí zájezdu, aby s tím nezdržovali ostatní po přistání. Byla to marnost nad marnost. Vedle mne seděli starší manželé, kteří evidentně k nametené a přihlouplé většině nepatřili, ale měli problémy s angličtinou, tak jsem jim to vyplnil a oni se v dobré snaze pokoušeli ostatním sdělit, co mají kam napsat. Výsledkem bylo, že jedna Homolková na ně začala ječet: „Si myslíš, že sem nějaká kráva nebo co?“

Po přistání letušky pronesly obvyklou formulku, aby cestující zůstali sedět až do úplného zastavení letadla a vypnutí motorů. To ovšem pro Homolky neplatí! A tak, jakmile letadlo zavřelo reverzy, ale jelo ještě slušnou rychlostí, Homolkové už stáli v uličce s igelitkami v rukách. „Prosím všechny cestující, aby okamžitě zaujali svá místa, prosím!“ Pak kapitán musel přibrzdit a jedna baba upadla i s igelitkami: „Ten jede jak debil, toho by u nás v Ostravě ani na autobus nevzali! Doufám, že sem táto nevylila tu velkou flašku slivky, to bych toho šulina musela kopnout!“

Seděl jsem udiveně na své sedačce a jenom jsem nevěřícně zíral, jakou klientelu jsme přivezli. U pasové a celní kontroly nastalo pravé maso. Souboj nametených Homolků s mexickými úředníky - někdy měli navrch ti, někdy oni. Ale pravdou je, že na těchto místech vyhrává vždy úředník. Naštěstí jsme včas opustili bitevní pole a odjeli. Hotel byl nádherný, tím myslím architekturu. Bohužel je v sousedství dalších hotelů, takže si člověk připadá jako na sídlišti. Nicméně díky svému povolání jsem poznal spoustu hotelů a ten náš patřil k tomu nejlepšímu, v čem jsem kdy bydlel. Měl jsem zaplacený pobyt s plnou penzí a s tím, že v každém baru v hotelu či na pláži dostanu, co hrdlo ráčí. Usměvavý personál se snažil, seč mu síly stačily. Hned v hotelové hale se mě ujal zaměstnanec hotelu, který byl na rozdíl od ostatních vysoký a ještě měl typické mexické jméno: Siegfried. Kde k tomu jménu přišel, neuměl vysvětlit. Tak jsem mu řekl, že v Mexiku vládl určitou dobu jistý Maxmilián, což byl bratr rakouského císaře. Nejprve jsem ho ale podezíral, že informace, které mi dává jsou bláboly, ale nakonec se ukázalo, že všechno do puntíku sedělo. Například mě varoval, abych jel vždy podle značek, i když všichni pojedou rychleji: „Půjčovny mají červená čísla a policajti chytají jenom auta z půjčoven, ty řídí většinou cizinci a tam něco kápne, tak si dejte pozor, hlavně na vjezdu do hotelové zóny, tam je nesmyslně čtyřicítka a tam jsou vždy!“ Jednou jsme jeli s naším autobusem a řídil kolega. Protože jedna kolegyně obdařená silným hlasem neustále něco mlela, neslyšel mé varování a nedal nohu z plynu. Samozřejmě nás stopli. „Jel jste nějak rychle, ne?“ „Jel jsem šedesát!“ „Ty vole tam je čtyřicet.“ „Tak já si nechám váš řidičák a vy si pro něj dojdete zítra na komisariát, ano? Nebo zaplatíte pokutu na místě? Vystupte si z vozu.“ Honza vylezl a poodešel k autu Policia Municipal, neboli měšťáků. Tam od něj chtěl policajt sto dolarů. Honza kontroval dvěma stovkami peset (asi dvacet USD). „Dobrý, beru, ale nemám kupóny, jak to uděláme pane řidiči?“ Nepřipomíná vám to něco? Od nich by se naše „neúplatná“ dopravní policie mohla učit!

Naštěstí je stát Yucatán plný nádherných památek a přírodních krás, takže když má člověk auto, může courat po okolí a nemusí poslouchat uřvané opilé americké náctileté, kteří se jezdí do Mexika opíjet, protože v nejsvobodnější zemi světa jim nalijí většinou až od dvaadvaceti. Na konci března mají v USA jarní prázdniny, a tak dětičky jezdí zapařit do Mexika. Byli důstojnými soupeři našim Homolkům.

Přestože jsem technokrat, tak když jsem prvně viděl pyramidy v Chichen Itzá, zůstal jsem s hubou dokořán. Když to člověk vidí na vlastní oči, vyrazí mu to dech. I když se vám snaží sluníčko vytáhnout mozek z hlavy, je to neuvěřitelné, co na začátku našich věků dokázali postavit! Stejně tak Tulum nebo Coba (to není o Stalinovi, ten se psal s K). Povrchová voda na celém poloostrově Yucatán není. Je tam díky krasovým útvarům v podzemí a některé jeskyně jsou přístupné veřejnosti. Tam ještě neblbnou zelení, takže jsme se koupali v propastech, kde vysoko nad námi bylo nebe, neuvěřitelná krása!

Když jsme se poprvé vraceli s naším autobusem po liduprázdné dálnici, nechápal jsem, proč tam jedeme sami, vždyť po celé dvě stě padesát kilometrů dlouhé trase jsme potkali jenom asi deset aut. Začalo mi svítat, až když jsem u pumpy bral benzin, litr asi za dvanáct korun. Zjistil jsem totiž, že mýto nás stálo víc než osmdesát pět litrů benzínu. Teprve když se setmělo, začalo to pravé maso: Po dálnici se projížděli cyklisté, samozřejmě bez světel a většinou ještě v protisměru, pokud možno v rychlém pruhu! Tak jsem pochopil, proč je na velmi dobré dálnici maximální rychlost pouze sto deset kilometrů v hodině. I to je moc, když potkáte dva Indiány, jak přes silnici táhnou suché dřevo. Mám dojem, že co nestačili conquistadoři, to dokáží řidiči, ale nechtěně! Faktem je, že když proti vám jede v noci typická stará fordka bez světel a s plnou korbou lidí, kteří na vás vesele mávají a jedou samozřejmě v protisměru, našinec je za chvíli na prášky a rychle, velmi rychle dá nohu z plynu.

Poslední večer jsem fotografoval západ slunce a východ měsíce a všem nám bylo smutno z toho, kam se až aerolinka propadla. Od června se nám o dálkových letech může jenom zdát. Jestli někdy ještě bude mít ČSA dálková letadla a já bych si to moc přál, mě už se to týkat nebude, už jsem moc starý. Tak na zdraví! A ať se z toho srabu podnik vybabrá!