Právě v těchto dnech (9.11) si připomínáme 85 let od takzvané „Křišťálové noci“, protižidovského pogromu v nacistickém Německu, Rakousku a Sudetech. To vše v době, kdy pozornost celého světa směřuje k eskalujícímu izraelsko-palestinskému konfliktu.

Co se tedy přesně stalo v noci z 9. na 10.listopadu 1938? Jak název napovídá, vzduchem létaly střepy z výloh 7 tisíc židovských obchodů . Ničeny a rabovány byly ale rovněž Židovské domovy, nemocnice a školy, vypáleno bylo více než 100 synagog. Záminkou pro pogrom se stal atentát na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži, Ernsta vom Ratha, který spáchal žid Herschel Grynszpan. Pogrom, na němž se aktivně podílely paramilitantní jednotky SA (Sturmabteilung), ale i řadoví Němci, protože německé úřady pouze nečinně přihlížely. Během Křišťálové noci byly zabity desítky Židů a zhruba 30 000 jich bylo zatčeno a internováno v koncentračních táborech.

Pouhých deset měsíců před započetím druhé světové války se našlo ještě mnoho německých a rakouských Židů, kteří své domovy neopouštěli, utěšujíce se tím, že dál už společenská a ekonomická perzekuce přece pokročit nemůže.

Kdyby tušili jen desetinu z toho, co mělo přijít (vždyť scházelo jen něco málo přes 4 roky do schválení státem řízeného systematického holocaustu, známého pod nevinným označením Konečné řešení židovské otázky), nepochybně by se snažili za každou cenu dostat na loď do USA nebo alespoň uniknout do neutrálního Švýcarska.

Další a v podstatě poslední možnou alternativou byla cesta do země zaslíbené, to jest do Izraele (Palestiny), tehdy ještě pod britským mandátem. Jenomže Britové během své správy území zavedli maximální kvóty pro stále se zvyšující počet židovských imigrantů. A toto rozhodnutí bohužel úzkostlivě ctili i v době, kdy se pozice Židů v Evropě stávala zcela neudržitelnou. Ani po zrušení těchto omezení a založení státu Izrael přísun přistěhovalců neustal. A platí to, byť v podstatně menší míře i v současnosti.

Tak jak se v Evropě postupně rozšiřuje a radikalizuje muslimská komunita, přicházejí v posledních letech do Izraele další Židé, zejména ze zemí jako jsou Francie či osudové Německo.

Němci jsou vyděšeni veřejnou podporou Palestiny. Ale co čekají? Vždyť jen za poslednich 10 let na jejich pobídku přišly do Evropy miliony Muslimů! Přihlíželi zcela pasivně tomu, jak se sem postupně sestěhovávaly celé rodiny. Nazval bych to kradmým, nenápadným kolonialismem.

Polovina z imigrantů dnes vůbec nepracuje a můžeme jen očekávat, kdy se tahle pátá kolona zradikalizuje a rozhodne se vzít věci pevně do svých rukou.

Zatímco Evropská komise a především právě Německo intenzivně řeší dekarbonizaci a vypráví o uhlíkové stopě a poklesu emisí, celá Západní Evropa se nevratně islamizuje a původni křesťanské hodnoty dnes paradoxně brání jedině Izrael!

Kdybychom fungovali celistvě (EU) na platformě obrany ve stylu židovského státu, měli bychom alespoň nějakou naději, že dokážeme zabránit islamizaci kontinentu.

Od říjnového útoku radikálního palestinského hnutí Hamás na Izrael, při němž ozbrojenci zavraždili přes 1400 lidí a následné odvetné akci Izraele v pásmu Gazy, v Německu zesílil antisemitismus, což dokládá i řada konfliktů či výzev na sociálních sítích a potvrzuje to i šéf německého think-tanku, podle nějž jsou Němci až příliš ochotní ignorovat své vlastní zločiny z minulosti a kritizovat Izrael.

Kvůli obětem mezi civilisty však kritika Izraele zaznívá také ve Spojených státy, samozřejmě v arabských zemích, ale i v některých evropských státech se silnou muslimskou diasporou.

Celý konflikt je médii velmi podrobně mapován minutu po minutě, víme o brutalitě Hamásu, o nastrčených palestinských civilistech, známe potvrzené i nepotvrzené počty obětí, možné cíle izraelských odvetných akcí, umístění humanitárních koridorů, oficiální postoje světových mocností či historii konfliktu a vše o bezvýchodné situaci většiny obyvatel pásma Gazy.

Informací je zkrátka více než dost, záleží pouze na úhlu pohledu.

Osobně vnímám Izrael jako jedinou výspu euroatlantické civilizace a jejích společenských a kulturních hodnot na Blízkém Východě. A tento prapor židovský stát třímá a úspěšně hájí už od svého vzniku v roce 1948.

Ve chvíli, kdy Izrael očekává mezinárodní podporu v boji s brutálními palestinskými teroristy, je velmi dobře vidět, jak postupně přibývá evropských států a hlavně jednotlivých evropských politiků, kteří nejsou ochotni se tímto způsobem politicky „zašpinit“ – to jest prožidovsky se vyhranit a angažovat - často z toho prostinkého důvodu, že mezi jejich voliče patří vysoké a stále se zvyšující procento muslimských přistěhovalců, kteří se k židovskému státu staví tradičně negativně.

A přesto Izrael hájí a brání jen tytéž hodnoty, jaké pomáhali spoluvytvářet i evropští Židé ve 30.letech 20.století a které už v dnešní Evropě paradoxně nezřídka zmírají na úbytě.

Pokud se nám metody izraelského státu zdají někdy až zbytečně tvrdé či neadekvátní (a netvrdím, že tomu tak nemůže být, ani to neomlouvám), odpověď hledejme v historii, která židovský národ poučila, že pouhá víra nestačí.

Ve vyšší moc a sílu svých modliteb jistě marně věřili i ti, kteří prožívali Křišťálovou noc v roce 1938, stejně jako všech 6 milionů obětí židovského holokaustu během druhé světové války.

Těžko se pak podivovat (s přihlédnutím ke specifické geopolitické konstelaci), že Izrael po mnoho desetiletí praktikuje konzistentní politiku činů, nikoliv jen slov a bezzubých frází.

V tom se od evropských či amerických politiků zásadně odlišuje...