Každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně, napsal významný liberální historik 19. století lord Acton. Je to však jen polovina pravdy, ta liberální. Druhá polovina, ta konzervativní, je tato: každá slabost má tendenci provokovat a absolutní slabost provokuje absolutně. Konkrétně provokuje mocné dát ránu slabým, napadnout je, zaútočit na ně, obsadit je a ovládnout.

V mezinárodních vztazích být slabý je provokativní; „je to víc než zločin, je to chyba“, jak prý řekl Talleyrand o jednom rozhodnutí Napoleona. Chyba, která se může stát omylem fatálním.

Před pěti roky získala Nobelovu cenu míru Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zbraní. Její záměry jsou nejlepší a úmysly nejčistší; ale její rozumnost, rozvážnost či prozíravost se limitně blíží nule.

Její snaha je jednak marná: země, které vynaložily tolik úsilí a prostředků na získání jaderných zbraní, se jich na nějaký apel jakési kampaně jen tak nevzdají. Ale především by to ani nebylo dobře, protože jaderné zbraně, stejně jako všechny zbraně, samy o sobě nejsou zlé, nýbrž neutrální; v rukou dobrých dobré, v rukou špatných špatné. Jejich odstrašující účinek je však blahodárný; odstrašují agrese a války, a tím zachraňují lidské životy a v případě svobodných zemí i jejich svobodu.

Existence jaderných zbraní na obou stranách zabránila tomu, aby studená válka nepřerostla v horkou třetí světovou válku mezi SSSR a USA. Mezi Indií a Pákistánem byly ve 40. až 70. letech tři velké konvenční války; od doby, co obě země získaly jaderné zbraně, nevypukla mezi nimi velká válka ani jediná. Jaderné zbraně působí jako studená sprcha na horké hlavy. Bez nich by byl svět mnohem horším, krvavějším a brutálnějším místem, než je teď; a to už teď je místem hodně krvavým.

Smyslem jaderných zbraní není to, aby byly použity, nýbrž to, aby odstrašily agrese a války. Tohoto odstrašení jsou však schopny jen ty země, které – či jejich spojenci – jaderné zbraně mají. V tomto smyslu volání po jaderném odzbrojení či zrušení jaderných zbraní je pošetilostí slabých. Nezodpovědnou pošetilostí slabých, která může vyprovokovat bezohledné mocné k tomu, aby se vůči slabým chovali svévolně.

Podívejme se na Ukrajinu. Ta kdysi jaderné zbraně měla, ale dobrovolně se jich vzdala. Po rozpadu Sovětského svazu se jeho atomové zbraně nacházely na území čtyř států: Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán se rozhodly, že se jich vzdají ve prospěch Ruska (v té době i Jižní Afrika, která za vlády apartheidu atomovou bombu získala, se jí po pádu apartheidu vzdala). Existuje tedy případ čtyř zemí, které atomové zbraně měly a dobrovolně na ně rezignovaly.

V případě Ukrajiny v listopadu 1994 v Budapešti podepsaly memorandum Rusko, Ukrajina, USA a Velká Británie, podle něhož se Ukrajina vzdá svých jaderných zbraní ve prospěch Ruska a ty tři velmoci jí budou garantovat územní celistvost a nezávislost.

Po Ukrajině se už žádná země jaderných zbraní nevzdá

Územní celistvost Ukrajiny Rusko porušilo v roce 2014; letos v únoru se pokusilo Ukrajinu zničit coby samostatnou, nezávislou zemi, nezávislou na Moskvě, a učinit z ní něco mezi svou gubernií a satelitním státem s prokremelskou loutkovou vládou.

Nyní otázka pro všechny: myslíte si, že Rusko by napadlo Ukrajinu, kdyby stále měla jaderné zbraně?

Položit tu otázku znamená zároveň dát na ni odpověď.

Ukrajinci si musejí říkat, jací byli blázni, že se svých jaderných zbraní vzdali. Tehdy však nikdo nepředpokládal, že Rusko toto udělá.

To se však předpokládat mělo. Slabost je provokativní.

Nyní, po ruské nevyprovokované agresi proti Ukrajině, po Budapešťském memorandu a po tom, co se Ukrajině stalo, se už žádná země dobrovolně svých jaderných zbraní nevzdá. Spíše mnohé budou o ně usilovat. Perspektivou do budoucna není denuklearizace, nýbrž nukleární proliferace. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby hlavní regionální mocnost ve střední a východní Evropě, Polsko, o jaderné zbraně usilovalo. Vicepremiér Kaczyński už v tomto smyslu vypustil pokusný balonek. Je reliktem studené války, aby na evropském kontinentu měly kromě Ruska a USA (v Nizozemsku, Belgii, západním Německu, Itálii a v Turecku) jaderné zbraně jen Británie a Francie. Na novou situaci, ruskou agresi, je nutné reagovat nově. Své vlastní jaderné odstrašení by mělo mít vícero evropských zemí.

V této situaci kampaň za zrušení jaderných zbraní (a uvědomme si dobře, že dokud se nepovede přesvědčit Rusko, Čínu, Indii, Pákistán a Severní Koreu, aby se svých jaderných zbraní vzdaly, je kampaní za zrušení jaderných zbraní pouze západních svobodných demokracií) je něčím horším než jen hloupostí, nerozumem či pošetilostí. Je ohrožením našich životů, ba co hůř, i naší svobody.

Této kampani je správné vzkázat to, co ukrajinští vojáci vzkázali oné ruské válečné lodi, nyní už spolehlivě potopené: „Idi na ch...“

LN, 20.4.2022

Autor je publicista působící v Občanském institutu