„Nic nepáchne víc, než falešná dobročinnost.“
David Thoreau.

My všichni známe tu o Škrholovi. Byl oddaný svému pánu a věděl, že mouchy pán nemá rád. Udělal, co mu srdce a všechny jeho čtyři šedé mozkové buňky řekly. Zabil mouchu na králově nose kyjem.

Dobročinnost. Někteři, kupříkladu americká filosofka Ayn Rand, říkají, že dobročinnost má na svědomí víc hříchů, než všechny -ismy světa. Jak mám Ayn a její názory rád, je k mání spousta výjimek.

Když se tady v horách sejdou pasekáři jednou za týden v neděli ráno v kostelíku, hodí po službách na pikniku venku pod stromy řeč. Někdo se zmíní, že Johnny by nutně potřeboval na své stodole vyměnit střechu. Moc o tom ani nemluví, ale sejdou se v některý den po práci a Johnnymu se střechou pomohou. Když je hotovo, pivo s přáteli chutná dvojnásobně. Johnny se při třetím pivku domluví s Jackem, že se mu přijde mrknout na traktor; něco v traktoru podezřele hvízdá. Dobročinnost? Co je to za slovo?

Kdo byl někdy v Grand Tetons National park? Národní park. Tedy i můj park. Když sedíte u jezera, musíte hodně zaklonit hlavu, abyste viděli až nad špičku svislé, z vody vylézající skalní stěny. Někdo ji změřil. Je přes čtyři tisíce metrů vysoká. Její sousedé jsou jenom o pár metrů kratší. Z nádhery kolem se hlava nezatočí jenom totálnímu ignorantovi. Takové krása nezajímá. Vizionář, které kdysi dal svým nadáním práci milionům lidí a s několika sobě podobnými dal Ameriku na mapu moderního světa, se jmenoval Rockefeller. Když nahoře zmíněnou krásu uviděl, rozhodl se, že i generace po něm mají právo neporušené Grand Tetons uvidět. Koupil to i s údolím vedle všechno a dal to Americe k opatrování. Udělal to anonymně. Bylo to poděkování společnosti, která mu umožnila potkat jeho Americký sen. Až nedávno jsem se dověděl, kdo i mně dal radost se z toho všeho tam ve Wyomingu poradovat.

Ještě několik příkladů, kdy slovo „dobročinnost“ neztratilo svůj původní význam, by se lehce našlo. Povětšině se váže na bohatsvi, kterého výjimeční lidé dosáhli. Veřejné knihovny, university, nemocnice, galerie a příspěvky na vědu. Ať se úvodem zmiňovaná Ayn Rand nezlobí, ale hodných lidí, kteří se rádi podělí, bylo a stále možná ještě je hodně. Ti chlapi, kteří pokrývali kamarádovi stodolu, nejsou o nic menší než John D. Rockefeller.

Kolem slova dobročinnost se však čile motají, hlavně odnedávna, jiné typy lidí. Když v roce 1960 vyhlásil president Johnson svoji „Válku proti chudobě“ a americkou společnost označil svými parlamentem protlačenými zákony za „Great society“, byly toho plné noviny. Taky tehdy televize, většinou černobílá, do úmoru opakovala presidentovu dobročinnost. Johnson mluvil o našich černých spoluobčanech. Spoluobčanech se stejnými právy, která americká ústava nabízela všem, kdo chtějí v této zemi žít. Výsledky jeho bohulibé dobročinnosti sklízíme a ještě dlouhou dobu sklízet budeme.

Naši černí spoluobčané to neměli kdysi v Americe (hlavně jejich dědečkové a babičky) zrovna lehké. Když v občanské válce, která stála tři čtvrtě milionu amerických životů na té, či na druhé straně, začali bývalí otroci žít, jak žili lidé kolem nich. Manželství, rodina, úroda na poli, výplata ve fabrice. Když pak najednou - válka proti chudobě! Great society! My (rozuměj: Otec stát) jsme s vámi, naši černí bratři! Je prostřeno! My vám pomůžeme!

Výsledky: V roce 1965 bylo smutné číslo bez tatínka se narodivších černých dětí 21 %. Pomalu, ale pořád se to čislo snižovalo. S Johnsonovou velmi štědrou odměnou za každé narozené děcko se číslo změnilo na 77 procent! Nemyslete, že to černí Američané nemají spořádané pod čepicí! Proč ráno vstávat při budíku, když se mohu s mámou mého (nebo kamarádova?) děcka podělit o peníze, které stát tak štědře nabízí? Čím víc dětí, tím víc peněz! Byt, přidělený státem, je zadarmo. To také není k zahození. A když takový kudrnatý chlapeček trochu vyroste a vidí svého dědečka, jak od rána do večera hledí na televizi, a maminku, jak si lakuje nehty a kudrnatí si všelijak už od Pána Boha kudrnaté vlasy, kdo si pak pomyslí, že až ten clapec vyroste, že se bude hrnout do práce? Proč? Vždyť pošťák s obálkou od Otce státu se ukáže u dveří každý pátek.

Škrhola chtěl udělat dobře. Maje na mysli ty všechny, kteří s velkým jásotem přidají svoji stovku na hromádku „pro chudé“, mně hned přijde na mysl vzpomínaný president Johnson, který svým „dobrem“ zničil černošskou rodinu. Jeho ušlechtilá motivace pro konání dobra však vyplula na hladinu k veřejnému úsudku. Johnsonův výrok vyřčený v euforii nestřeženém okamžiku po podepsání jeho, černým Američanům adresovaného nového zákona, byl nicméně registrován:

„Máme jejich hlasy na dvacet roků dopředu,“ řekl tehdy neopatrně a nahlas ve svém presidentském letadle plném novinářů president Johnson. Mýlil se. Demokraté mají ty hlasy ve volbách dodnes. A ty děti, které neznají tátu? Většina z nich běhá venku s cedulemi dodanými jim Sorosem a jemu podobnymi.

Potud o Johnsonově dobročinnosti. Jak denně vidime, má spoustu následovníků. Ať nikoho nenapadne porovnávat Škrholovy motivy s motivy dnešních demokratů. Škrhola to myslel dobře. Ti dnešní dobroseři mají stejnou motivaci, jako měl kdysi Johnson. Jejich dobročinnost smrdí, jak kdysi dávno, dávno řekl nahoře zmíněný filosof.