Právě se dočítám o celosvětovém odhadu, kolik že mládeže studuje na zahraničních univerzitách, vysokých školách všemožného druhu: již v roce 2000 dosáhnuto mohutného množství čtyř a půl milionu zájemců v přemnohých končinách světa a odhad pro rok 2025 - dobu jedné generace - se pohybuje ve výší sedmi až osmi milionů. Dosud nejvíc přitažlivými zůstávají Amerika a Velká Británie, adresy s vyučovacím jazykem anglickým. Do USA ročně přijede milion zájemců o studia, což se ale rovná pouhým pěti procentům celkového studentského počtu. Tam ale po útoku na mrakodrapy v New Yorku v září 2001 podmínky spojené se získáním víizového vstupu značně zpřísnily. (Nedávno k nám na univerzitu, kde mám svou již dlouholetou bázi, přibyla dívčina z Kirgizstánu, nejen jazykově perfektně zdatná, asimilovaná, od místních spolužáků k nerozeznání.)

Americký primát přitažlivosti jakoby se ale ztrácel ve prospěch Austrálie.Tam v průměru aspoň jedna čtvrtina tamějšího studentstva je ze zámoří a na některých učilištích žactvo z domácích zdrojů se již stalo menšinou. Vzdělávání je již druhým největším exportem, primát si ovšem drží mining - kutání pod povrchem australské pouště, export přírodních zdrojů, od bauxitu přes železnou rudu až po diamanty.

Též Kanada, méně nákladná než USA, získává na popularitě... Jestliže cizinec, úspěšně zvládnoucí tamější studia, si posléze najde legální kanadské zaměstnání, tím automaticky získává právo neméně legálního pobytu až na dobu tří roků. A čtvrtina graduantů, zejména z Indie a Číny, posléze obdrží právo k pobytu zcela trvalému.

Zejména americké univerzity mezi sebou soutěží - svou reputací, jakož i vnějšími plusy - například Florida, Miami, tamní přitažlivost latinskoamerická.

Francouzské instituce vyššího vzdělání přitahují zejména zájemce ze svých bývalých kolonií a Německo značně získalo na své popularitě zrušením všude jinde zpravidla nevyhnutelné povinností značných školních poplatků (tuition fees).

- - -

Zmíním se o své zkušenostri s podmínkami, s nimiž jsem jel do Číny v souvislosti s vyjednáváním podmínek víc než semestrálního pobytu na univerzitě ve státě New Yorku, kde jsem dlouhodobě působil.

Jestliže na kapitalistickém Západě penize jsou tou rozhodující hodnotou, v Číně tak dominovalo vzdělání už od dob Konfuciových. Jen rýže byla o krapet důležitější.

Mnoho, přemnoho mládeže by chtělo získat vzdělání v zahraničí. Patrně všechny větší americké univerzity dostávají z Číny žádosti o přijetí a finanční podporu. Přijmout ke studiu je jedna věc, poskytnout stipendium je jiná záležitost. Peněz je vždy míň než kvalifikovaných žadatelů. Na oddělení politických věd či pavěd jsme produmali tucet přihlášek, na papíře zájemci vypadali dobře až výtečně, polovině bychom rádi vyhověli, ale poskytnout peníze bylo možné jen dvěma. Pokud ti zbylí nemají v Americe strýce a tetičky ochotné je financovat, jejich sny tím končí. I kdyby se kandidát na americkém konzulátě oháněl dokumentem o přijetí a stokrát se zapřísahal, že si na živobytí vydělá, že bude ochoten cídit veřejné záchodky, vízum nedostane, i kdyby se rozkrájel.

Sakramentská situace, já teď abych s kandidáty uspořádal důkladné pohovory a doporučil vítěze. Na rtech mi budou viset, roli božstva mi přisuzovat. (Naštěstí rozhodnutí to pak bylo kolektivní, nebylo jen na mně, zda tento tvor pojede a život se mu radikálně změní k nepochybně lepšímu, kdežto jeho konkurentovi, třeba schopnějšímu, hodnotnějšímu, se tak šance doživotně zhatí.) Neveselá, nepovzbuzující záležitost.

- - -

Vzpomínám na svou vlastní zkušenost před mnohými lety: Tehdejší přistání v New Yorku. Výstup na vzduch – mimořádně vlhký, všudepřítomná humidity, v Evropě v takové intenzitě neznámá, zde však normální, každodenní zkušenost. První a nikoliv jediné nepříjemné překvapení.

Tam na mě čekala osobnost noblesní – Lydia Tolstaya, vnučka Lva Nikolajeviče Tolstého. Vítala mě jménem mého sponzora, jímž byla organizace American Friends of Russian Freedom. Jak k tomu ti Rusové přišli, jak já jsem přišel? Zase se mi v mysli mihlo ono již dávné podezření, že Osud je druh čaroděje s potutelným smyslem pro humor.

Taxík nás vezl Long Islandem, s důkladně napěchovanou dopravou v každou tam hodinu denní i noční, tak jsem ujišťován. Odpudivá industriální končina. Ocitáme se na Manhattanu, směr uptown, výstup u 113. ulice vnevábném hotýlku, který se specializoval na tuhle naši běženeckou klientelu.

„Kam mě pošlete studovat?“ zmohl jsem se na otázku.

„Nikam,“ vyhověla a dala mi k dispozici fascikl se stovkami či spíš tisíci adresami příslušných institucí.

Ano, neveselé seznamování s realitou svobody – jejím dopadem. Břemeno vlastního rozhodování, potřeba dospívání. Ouvej, to začalo bolet. Málem jsem se rozbrečel. V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému ovšem jako s dítětem. Stát si počíná jako přísný rodič: dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena.

Být trosečníkem na atolu, se samotou by se muselo počítat, jenže já se s ní pak potýkal na ostrově Manhattanu, mnohamilionovém mraveništi. Posléze na třináctém poschodí v prázdném bytě s jednou matrací na podlaze jsem samotinký odtruchlil své první americké vánoce, trávil psaním nostalgických dopisů adresátům v Evropě, do níž jsem podle svých představ přece jen spíš patřil.

Vyšel jsem ven potýkat se s horkým vlhkým ovzduším. Přivezený textil se na mě nepříjemně lepil. Však mě ve Frankfurtu vlídný agent, krycím jménem Sterling, poučoval, že nejlíp bude, když své evropské, jakkoliv elegantní oblečky naházím do Potomacu, což ovšem je řeka ve vzdáleném Washingtonu. Zde v New Yorku jsem měl k dispozici mohutný tok Hudson. Otočil jsem se vpravo, pár kroků ke vchodu na campus Kolumbijské univerzity, jedné z nejprestižnějších, jež se mi posléze stala mou druhou, rovněž málo milovanou alma mater. A za univerzitou se rozprostíral černošský Harlem, opředený nelichotivou, avšak akurátní pověstí.

Cesta k vyššímu vzdělávání v americkém zámoří započala už ve Frankfurtu. O americkém systému jsem věděl pramálo, vlastně nic. Začal jsem psát inquiries - dotazy.Tolik jsem si mohl být jistý, že všechno tam bude hodně jinačí, že tamější systémy se hodně liší - od A do Z, což bylo uskutečnitelné od prostorné, frigidní Aljašky až po kovbojský stát Wyoming.

Tvrzení, že každý je strůjcem svého štěstí, lze v USA doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, nikdo není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů, může si vybírat. Prestiž, reputace učiliště a jeho obsahu se hodně liší. Takto je zejména proslulá tzv. Ivy League,“Břečtanová liga“ všeho všudy to sedmi učilišť. Mezi nimi dosud nejvíc vyniká Harvard, kde pravděpodobnost přijetí se pohybuje kolem šesti procent. A mezi těmito šťastlivci jsem se rovněž vyskytl, s tímto dvojím vysvětlením: jednak úctyhodný věk a někdejší, kdysi oprávněně solidní reputace Karlovy univerzity (1348) a jednak mé bizární zásluhy jako snad jediný kdy ilegálně upláchnuvší soudce. Tuto záviděníhodnou výhru v loterii jsem asi jako úplně jediný šťastlivec odmítl přijmout z důvodů praktických, výlučně materialistických. Harvard je v sousedství Bostonu, kdežto mým cílem byl New York, rovněž adresa filiálky RFE - Svobodné Evropy, po níž jsem dychtil jako po svém kýženém zdroji obživy.

Šestiprocentní úspěch podaných žádostí o přijetí ke studiu se také týkal Columbie, k jejímuž zrodu došlo v roce 1754 královským dekretem, s označením King’s College. Kolik Nobelových laureátů získáno? V Praze to byl Heyrovský a možná i ještě někdo další. Absolventi Columbie si jich už posbírali víc než čtyřicet.

Jako uprchlík přistěhovalec jsem se do země dostavil bez dokumentace, osobních papírů, jejichž držba osoby oficiálně jedoucí k prázdninovému pobytu a opalování u mrazivých baltských břehů by byla prozradila mé zločinné úmysly. Tolik a ještě víc jsem se snažil vysvětlit příslušné úřednici, která naštěstí uvěřila, přikývla a byl jsem ke studiu přijat s označením provisional. Teprve výsledky prvních zkoušek během prvního semestru rozhodly o mé kvalifikaci jako studenta permanentního, řádného. Registroval jsem se ke studiu tří, čtyř kurzů v oboru comparative government a international law and politics. Program za účelem dosažení titulu M.A. (Master Degree), což, spolu s napsáním dlouhé podrobné práce, se dalo za jeden rok stihnout.

Po takovém výsledku bylo třeba zdolat daleko větší překážku a tou bylo přijetí na získání doktorátu (Ph.D.). Byla to procedura náročná, jíž předcházela podmínka najít sponzora, ochotného zamýšlený program schválit, s přesvědčením, že tím dojde k automatické příležitosti obohacování světa užitečnými znalostmi.. V takovém úsilí bylo nutno překonat nejednu překážku. Předem se dopídit ke zdrojům, v nichž bádat a tak docílit onoho kýženého obohacování. To vše najít v řeči, s níž je kandidát obeznámen. Rovněž aby se kandidát vyvaroval nezřídka se dostavivšího neštěstí, že sponzor ochoří, zemře a nikdo není schopen či ochoten v potřebném úsilí kandidáta pokračovat.

Vyžadované podmínky si různé univerzity formulují různě. Columbia vyžadovala znalost dvou cizích jazyků, mezi nimiž nemohla být angličtina, jakož ani kandidátova mateřština. To v mém případě vyžadovalo se prezentovat s němčinou a ruštinou, jíž jsme za gymnaziálních studií z ideologických důvodů pohrdali. Rozhodně by mě nikdy nemohlo napadnout, že po úspěšné zradě bolševismu budu muset se potýkat s bukvami a jeříky.

- - -

Nyní bych chtěl zdůraznit rozdílnou zkušenost na oněch dvou kontinentech. Politická atmosféra - to zaprvé. Ve stalinismu jsme se báli, museli být značně opatrní. Mezi námi se mnohdy vytvářela solidní přátelství, naším nepřítelem byli mnozí přednášející, s potřebným rudým nátěrem se prezentující oportunisté. Takovou atmosféru jsem ve studentských řadách spíš postrádal. Vysvětlení „gladiátoři se nemohou milovat“ jsem v Americe často slýchal a jeho věrohodnost měl možnost pravidelně si ověřovat.

Na Columbii jsme neměli reparáty. Když někdo dostal „F“ (failure - nedostatečnou za bídný výkon), tak nezískal žádný kredit. Zhoršil se mu tak jeho známkový průměr, na němž hodně záleželo s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřovali, že jsou to trivia. Namítal jsem, že nemohou stavět dům, aniž by byli obeznámeni s cihlami.

Evropští studenti, s nimiž jsem trávil plno času všemožnými debatami, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale neméně pravidelně nedovedli při zkouškách uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Také jsem je měl.

Ústně lze z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet - jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se ke značně obsáhlé zkoušce z historie politické filozofie. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zdolám oblafnutím, pepřením citátů v latině, ba i ve starořečtině. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan, cítím - bude to výborná? Jedna minus, zhodnotil jsem se. Výsledek? Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné se mi vůbec nepovedlo. Poprvé (a naposled) jsem dostal kardinální pětku.

Můj nevřelý vztah k této mé druhé alma mater do značné míry zavinila celá série zklamání při pokusu vymámit nějaké stipendium, jakoukoliv finanční podporu, což se řadě jiných žadatelů dařilo a mně se to ani jednou nepovedlo: buď jsem žádal příliš brzo, nebo příliš pozdě, buď to byly fondy rezervované pouze pro americké občany, nebo naopak jen pro cizince, mezi něž jsem se já, legální přistěhovalec, rovněž nekvalifikoval. S důkladným vztekem jsem reagoval na oficiální vysvětlení, jež dodnes pokládám za nehorázné, až perverzní: že peníze přece dostávají ti, kteří je už dřív dostali z jiných zdrojů, čímž dokázali, že si je zasloužili. Trošku mi to zavánělo druhem uvažovaní Catch 22. Před finančním utopením mě zachránila Svobodná Evropa a restauratér Vašata. Když jsem poprvé přistál u tamějších břehů, s sebou jsem si z Frankfurtu všeho všudy vezl 700 dolarů - v hotovosti, totiž DVOUdolarových bankovkách, stále platných, od té doby už nikdy nevídaných. Tehdy karton cigaret stál dva až tři dolary, nyní s notným daňových zvýšením je to již cena doslova stonásobná, výtečný důvod se stát nekuřákem.

Proklínal jsem vicekonzula slovenského původu, který se nejvíc zasloužil, že z lahodně neřestného života v německém Frankfurtu jsem byl de facto vykopnut do zámoři. Pak po několika obtížných letech (nesnadná studia, nesnadné materiální přežívání) jsem ho začal právem velebit. Posléze jsem ho vyhledal, zkroušeně se mu omluvil a se zpožděním děkoval. S novým dostudováním, americkým doktorátem, se dveře příležitostí vhodně otevřely.

Vesměs se traduje, že získání doktorátu na Columbii v průměru trvá něco kolem sedmi roků. Ač nejsem žádný genius, mně se to povedlo zvládnout za roky tři. Hodně mi v tom pomohla skutečnost, že já tu školu měl hodně nerad, a proto jsem s tím tolik pospíchal.

Počet českých absolventů s tamějším doktorátem bych spočítal na prstech jedné ruky. Mezi nimi by ale nebyl estébácký špion Karel Koecher, o němž Wikipedia tvrdí, že v roce 1970 na této univerzitě doktorát získal. V oficiální publikaci Columbia University 25th Alumni Directory v rozsahu téměř 3000 stran jeho jméno nenacházím.

KONEC