Masakr na námořní základně ve Washingtonu na první pohled vypadá jako potvrzení teorie, že volný přístup ke zbraním je příčinou ozbrojené kriminality. Duševně narušená osoba, která měla v minulosti konflikt se zákonem kvůli zbraním, si bez jakéhokoli omezení či kontroly koupila poloautomatickou útočnou pušku AR-15 s vysokokapacitním zásobníkem a dvě pistole, což pachateli umožnilo během krátké doby zabít 12 obětí. I zbraňová lobby přišla zkrátka se svým obvyklým argumentem, že "kdyby tam někdo měl zbraň, tak mohl útočníka zneškodnit", protože na vojenské základně jistě nebyla o zbraně nouze. Jenže stačilo čtyřiadvacet hodin vyšetřování, a tato verze se rozsypala jako domeček z karet. Přitom je charakteristické, že o tomto dalším vývoji naše média neinformovala. Puška AR-15, která se našla na místě činu, neměla ve skutečnosti se střelcem nic společného. Na místo činu ji přinesl jeden ze zasahujících policistů, který byl později postřelen a evakuován. Zbraň tam zůstala ležet, aniž se jí pachatel vůbec dotknul. Ani obě pistole, které u něj byly nalezeny, mu nepatřily – vzal je strážným, které zastřelil jako první.

Zbraň, kterou koupil a přinesl na místo, nebyla žádná "vysokokapacitní útočná zbraň vhodná pouze k masakrování lidí", jak tvrdí odpůrci zbraní. Byla to obyčejná univerzální brokovnice Remington 870, kterou každý den používají desítky miliónů policistů, lovců a dalších bezúhonných uživatelů. Teorie "pomaleji střílející zbraní s menší kapacitou by nezabil tolik lidí" tu padá do prázdna – zbraň má kapacitu pouhých šest nábojů, navíc nemá výměnný zásobník, takže po vystřílení je třeba doplnit náboje jeden po druhém ručně. Také se po výstřelu nenabije sama, ale uživatel ji musí znovu nabít pohybem předpažbí. Nemá zkrátka žádný konstrukční prvek "útočné zbraně", a přesto si tento masakr vyžádal dvanáct životů.

Remington 870

I teorie "laxních zbraňových zákonů" zde selhává. Pachatel opravdu měl v minulosti dva konflikty se zákonem, a to dokonce přímo kvůli zbraním – jednou prostřelil sousedce podlahu, prý z nešikovnosti, podruhé prostřelil cizímu automobilu pneumatiky, protože byl (dle jeho vlastních slov) "nepříčetný vzteky". Přesto při nákupu zbraně prošel dvojitou kontrolou – ve státním i federálním registru – a povolení dostal. Ne snad proto, že by americké zákony dovolovaly držení zbraní lidem se záznamem v trestním rejstříku. Ale proto, že oba incidenty byly policií odloženy, takže pachatel žádný záznam v trestním rejstříku neměl. Kde je potom chyba – v zákoně, který dovoluje omezení občanských práv pouze na základě pravomocného odsouzení? Nebo ve šlendriánu státní správy, která tak zřejmá porušení zákona nebyla schopna dotáhnout do konce?

Významná je i skutečnost, že pachatel byl duševně narušený – do té míry, že prý "slyšel hlasy". Pokud si někdo myslí, že by tomu zabránily povinné psychotesty, pak připomínám, že ten člověk měl armádní bezpečnostní prověrku na stupeň "Tajné". Naposledy touto prověrkou prošel minulý měsíc – úspěšně. Pokud byly součástí prověrky psychotesty, pak očividně selhaly. Pokud povinné psychotesty nejsou součástí ani takovéhoto bezpečnostního prověření, proč by je měl podstupovat každý držitel zbraně?

Poslední věc, které bych se rád dotknul, jsou "bezzbraňové zóny", tedy místa, kam je zakázáno nosit zbraně. Teoreticky má dojít ke zvýšení bezpečnosti, v praxi však pouze zajistí, že pachateli nikdo nebude klást účinný odpor. Zdá se neuvěřitelné, že by i vojenská základna mohla být bezzbraňovou zónou, ale opravdu je to tak. Od roku 1993 mají vojáci na amerických vojenských základnách zakázáno nosit služební zbraně, leda na výslovný příkaz v souvislosti s plněním služebních úkolů. I to je důvod, proč tento incident nakonec ukončil teprve zásah civilní policie.

Jaké z toho plynou závěry? Omezení "útočných zbraní" by této tragédii nezabránilo. Zpřísnění zbraňových zákonů by jí také nezabránilo. Mohlo jí být zabráněno, kdyby americká státní správa tyto zákony řádně prováděla. Popřípadě se následky tragédie daly zmírnit, kdyby vojáci proti pachateli neměli jen holé ruce.

Ale o tom se v našich médiích nemluví.

Autor je studentem kriminologie a prevence kriminality, držitel několika zbraní a sportovní střelec.