Barack Obama ještě nehnul prstem a už ho tisk oslavuje coby zachránce amerického hospodářství. Hrubý nárys opatření, která hodlá přijmout, již postačil k tomu, aby byla přirovnávána k Novému údělu a on k bývalému americkému prezidentovi Franklinu Delano Rooseveltovi. Přitom v USA je nemálo ekonomů, kteří se navzdory pověrám domnívají, že Rooseveltův Nový úděl nejen nezrychlil, nýbrž dokonce zpomalil uzdravení hospodářství. Nebýt přísné regulace cen a mezd, nebývalého posílení odborů a faktického zrušení antimonopolních zákonů oživení hospodářství by bylo svižnější a méně bolestné. Proč vůbec znalce tolik zajímá Velká hospodářská krize? Současnou stagnaci přece s ní co do rozsahu nelze srovnávat. V letech 1929 až 1932 americký HDP klesal desetiprocentním tempem za rok. Průmyslová výroba v nejnižším bodě činila polovinu předkrizové úrovně. Nezaměstnanost dosahovala 25 procent. Jediná paralela je v tom, že se nyní stejně jako tehdy v USA uskutečňuje výměna moci. Na vrcholu Velké hospodářské krize ve volbách zvítězil Roosevelt, jenž učinil totéž, k čemu se nyní chystá Obama - radikálně zvýšil úlohu státu v ekonomice.

V učebnicích se lze dočíst, že po Rooseveltově nástupu k moci v roce 1933 a po zahájení politiky Nového údělu (tedy po podstatném navýšení veřejných výdajů) začal americký HDP konečně růst. Nový úděl je často uváděn za příklad úspěšné keynesiánské hospodářské politiky. Masivní financování veřejných prací skutečně snížilo nezaměstnanost a tím i strádání mnoha Američanů. Zcela nezávisle na Rooseveltovi však veřejnou výstavbu dálnic, mostů a další infrastruktury aktivně praktikoval i Hitler v boji s výmarskou mizérií. V učebnicích se zpravidla potlačuje druhá složka Nového údělu – Rooseveltův zápas s hospodářskou konkurencí a volným trhem. Roosevelt trval na tom, že konkurence vytváří jen chaos, a proto se klíčovým prvkem Nového údělu stal Zákon o obnově národního průmyslu (NIRA). Byly jím fakticky zrušeny předchozí antimonopolní zákony a odborům přiznán monopol na najímání pracovníků. Podniky a odbory získaly právo uzavírat zvláštní Kodexy čestné soutěže, které by si však spíše zasloužily název Protikonkurenční kodexy. Jejich podpis zaručoval minimální dohodnuté mzdy a jednotnou výplatu pro každou kategorii pracujících. Pro podnik, který takový kodex podepsal, neplatily žádné antimonopolní zákony. NIRA fakticky umožňovala vznik kartelů a zakazovala cenovou konkurenci. NIRA byla natolik v rozporu se základními představami o ekonomické svobodě, že již v roce 1935 ji americký Nejvyšší soud shledal neústavní, a proto zrušil. Roosevelt obešel rozhodnutí tím, že nechal schválit novou verzi dokumentu s trochu pozměněným názvem – Zákon o pracovních vztazích (NLRA). Úmysly prezidenta byly, jak jinak, dobré - udržet nízké ceny a zastavit pokles mezd.

Američtí ekonomové Harold Cole z Kalifornské univerzity a Lee Ohanian, profesor na stejné univerzitě a poradce centrální banky v Minneapolisu, tvrdí, že nebýt Rooseveltových zákonů americká ekonomika by se zotavila z krize mnohem rychleji. Srovnali údaje v odvětvích, která musela kodexy podepsat, s těmi, jež se tomu vyhnula. NIRA zajistila monopolizovaným odvětvím podstatně vyšší ceny a mzdy než ve zbytku hospodářství. Ze zákona těžily především podniky a jejich odborové organizace – na úkor konkurence a nečlenů odborů. Zdolat nezaměstnanost to nepomohlo – ještě v roce 1939 zůstávala na sedmnácti procentech. Není divu, vždyť NIRA aktivně překážela tvorbě nových pracovních míst.

Cole a Ohanian zhodnotili celkový efekt NIRA a NLRA z hlediska vývoje HDP. Sestavili dlouhodobou křivku HDP a zjistili, že v roce 1933 tento ukazatel činil 62 procent dlouhodobého průměru a v roce 1939 pouhých 73 procent. Dle propočtu vědců nebýt tlumícího efektu NIRA americká ekonomika by úrovně 73 procent dosáhla již v roce 1934. A v každém dalším roce by převyšovala kartelizované Rooseveltovo hospodářství o deset procentních bodů.

Rooseveltovi lze přičíst k dobru jen to, že se na konci třicátých let totálně vyléčil z vlastních metod a začal bojovat proti kartelům a odborům. Těžko říct, zda ekonomiku nastartoval tento jeho obrat nebo začínající válka. Ale právě v roce 1939 začala země rychle růst.

Nelze vyloučit riziko, že nový prezident zopakuje v roce 2009 chyby svého guru. Faktem je, že mezi blízkými Obamovými poradci je dost odborníků, kteří ctí konkurenci. Posílení státního dirigismu a regulace ve prospěch insiderů však má odjakživa značnou podporu, přinejmenším z jejich strany. Ať už jsou příčiny krize jakékoli, vždy existuje možnost učinit z ní s pomocí ekonomických nástrojů táhlou recesi. Postačí jen omezit konkurenci a znehybnit tržní mechanismy, které vždy pomáhají ekonomice, aby se adaptovala na nové podmínky a znovu začala růst.

Euro 50/2008

Autor je publicista